Ohnivé víno (2013)

Přidal: Přemek |

Říjen 1, 2013

Italo Svevo. Povídka italského spisovatele. Překlad Alice Flemrová. Připravil Petr Turek. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Igor Bareš.

Natočeno 2013. Premiéra 22. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 30 min). Repríza 22. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h) v cyklu Klasická povídka; 19. 5. 2021 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

Lit.: Turek, Petr: Italo Svevo: Ohnivé víno. In web ČRo 3 Vltava, září 2013 (článek + ukázka k poslechu a stažení). – Cit.: Jeden z nejvýznamnějších italských romanopisců po Giovannim Vergovi Italo Svevo (vl. jm. Ettore Schmitz, 1861–1928) ovlivnil svým dílem italskou literaturu 20. století. V roce 1892 vydal bez ohlasu svůj první román Život pana Alfonsa, ještě inspirovaný naturalismem. Po neúspěchu druhého románu Senilita zklamaný Svevo téměř přestal psát a věnoval se hře na housle. Roku 1896 se oženil, později začal pracovat v tchánově podniku, často cestoval. Roku 1906 se seznámil s J. Joycem, který v Terstu vyučoval angličtinu.

Kolem roku 1908 se Svevo začal zajímat o Freudovu psychoanalýzu, jejíž vliv je patrný v jeho třetím románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923). Teprve toto dílo Sveva proslavilo, když je E. Montale v Itálii a V. Larbaud ve Francii vysoce ocenili a autora označili za předchůdce Prousta a Joyce.Roku 1928 Svevo zemřel na následky autonehody.

U kolébky Svevova díla stálo svérázné literární klima Terstu, kde se křížily prvky italské kultury a kultury středoevropské a slovanské, dále znalost italských klasiků, německé literatury a filozofie, francouzských realistů a naturalistů, ale i velkých ruských romanopisců 19. století.

Jeho povídková tvorba zůstávala dlouho neprávem ve stínu jeho románů. Na cestě ke čtenářům jí stála řada překážek: nezájem editorů, ztracené a nedokončené rukopisy. Povídky přitom nabízejí obohacení Svevova světa např. o prvky fantastična. Vracejí se v nich však i témata známá z autorových románů: neschopnost hrdinů v praktickém životě, jejich ironická introspekce, nekonečné řetězení správných předsevzetí a následných selhání či prostředí rodiny viděné jako žalář i útočiště.

Povídky