Černý páv (2005)

Nešťastný mladý král, zmítaný sžírající touhou po stále unikajícím pávovi, je z rodu rozervaných poutníků, kteří bloudí prostorem a časem, hnáni neuchopitelnými ideály. Příběh pak přerůstá do filozofující úvahy o věčném hledání smyslu života, krásy a lásky. Marten tak v českém písemnictví svérázně varioval typ symbolického pohádkového podobenství, které mistrovsky ve světové literatuře uvedl například Oscar Wilde, a stal se výrazným představitelem této vývojové linie u nás.

„Černý páv“ nebyl náhodným a ojedinělým vybočením z autorovy početné tvorby, zahrnující například prozaický „Cyklus rozoše a smrti“ či esejistické studie o Otokaru Březinovi nebo Edvardu Munchovi. V rozmezí let 1912-1914 napsal a časopisecky uveřejnil podobně koncipované texty. Zahrnují črtu „Vodník“ s netradičně viděnou pohádkovou figurou, o antické motivy opřené příběhy „Psyché“ a „Potrestaný Faun“ a polemiku o „vzpouře proti Bohu“ „Tajemství Satanovo“. Všechny tyto rozsahem nevelké prózy představují myšlenkově i formálně bohaté a vybroušené skladby o sváru mezi dobrem a zlem, mezi rozumem a citem, mezi životní hloubkou a povrchností. Reagují tak na existenciální otázky, které 20.věk vyostřil.

Souborného vydání se však autor nedožil, vyšlo poprvé a bohužel i naposledy zásluhou Martenova interpreta V.Hellmuta-Braunera v roce 1944 pod příznačným názvem „Pohádky a podobenství“.

Rozhlasové uvedení „Černého páva“ není jen pietní připomínkou díla neprávem zapomínaného autora, reprezentuje nadčasovou hodnotu, která je s to strhnout citovou intenzitou, silou obraznosti a myšlenkovým poselstvím i dnešního vnímatele. (…)