Historie z dob zázraků aneb Básník Allen Ginsberg v brněnské Martě (2013)

Přidal: Přemek |

Leden 7, 2014

Jaroslav Tuček. Povídka. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2013. Premiéra 4. 1. 2014 v magazínu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Povídka: Jaroslav Tuček – Historie z dob zázraků aneb Básník Allen Ginsberg v brněnské Martě. In web ČRo Brno, 31. 12. 2013 (článek). – Cit.: Jaroslav Tuček (nar. 1. září 1938) je původně frézař, později herec. Postupně získal angažmá v brněnském Divadle Julia Fučíka a v Divadle bratří Mrštíků, poté v ostravském Divadle Petra Bezruče a nakonec v brněnské Mahenově činohře. Přelom v jeho profesním životě nastal koncem roku 1979, kdy byl jako straník jmenován uměleckým šéfem Divadla na provázku a HaDivadla.

Během svého působení měl klíčový podíl na přípravě a realizaci nové stavby pro tehdejší Divadlo na provázku. Po Listopadu stál deset let v čele Studia Marta a jednu dekádu vedl divadlo pro děti a mládež Polárka. U obou scén se zasloužil o náročné stavební rekonstrukce. Působil rovněž jako pedagog a nyní je příležitostným publicistou. Knižně vydal svazek Záloha na vzpomínání (2008). Má čtyři děti. Žije v Brně-Komíně.

12. března 1991 ve dvě hodiny dorazil do Marty divoce zarostlý, viditelně unavený, rozsochatý starý muž, básník Allen Ginsberg. S vypětím posledních sil se došoural do herecké šatny, usedl na židli a požádal všechny o možnost samoty.
Ve tři hodiny odpoledne praskala Marta ve švech. Diváci byli narváni všude. Seděli na židlích po dvou, na lavicích, na lavičkách, tísnili se na schůdkách elevace, stáli na kovových ochozech, lávkách, na jevišti, viseli z černých stropních konstrukcí i z mostu provaziště. Hasič s kbelíkem plným vody seděl v portále na ševcovském verpánku a mručel: „Sem nepustím nikoho, tady je můj okruh veřejné samoty!“ Kdo se nevmáčknul do sálu, tlačil se ve foyeru…
Rozechvělý Slávek Janoušek zazpíval, pak na scénu naběhli švarní jinoši v bělostných košilích a poněkud kostrbatě típali Ginsbergovy ohnivé verše. Konečně se za obrovského potlesku vplížil na jeviště legendární poeta Allen Ginsberg. Došoural se k pravému portálu, chvíli se tahal s hasičem o verpánek, hadříkem si očistil silně dioptrické brýle, pak uchopil svou nízkou stoličku a opatrně na ni usednul. Seděl bez hnutí, odpočíval. Ramena se mu pomalu zvedala, jak obtížně nabíral do plicních laloků dech, zamžoural do přítmí narvaného sálu a za hrobového ticha si ze zad pomalu sundal podivnou harmoniku, hadrovými pásy ji připoutal na pravou nohu a řekl něco slov na uvítanou. Pýřící se hezoučká překladatelka Bára, byla tak zmatená, že Mistrovu hovorovou angličtinu překládala do angličtiny klasické, spisovné. Překvapený Mistr řekl: „Oh, yes, thank you!“, levou rukou rozdmýchal měch, zmáčknul knoflíky na hmatníku a do sálu vyslal skučící, děsivé zvuky, něco jako když z varhan trháte hrající píšťaly. Skřípalo to a chrčelo, až všem naskakovala husí kůže po těle. Do pekelné vřavy zaburácel básníkův chraplavý hlas: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené / šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, / vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle / shánějící dávku drogy, …“ Hřímal, skučel, drhnul, skuhral.
Básník nateklými, modrajícími prsty týral hmatník a vztekle tahal měch, stále při tom řval, kvílel, zajíkal se, zpíval až mu žíly na čele i na spáncích nabíhaly a po tvářích stékal pot.
„…kteří odhalili mozky Nebesům pod podzemní dráhou / a spatřili mohamedánské anděly, jak se potácejí / pozřelí po střechách činžáků,…“
Shlukoval slabiky běsnících veršů do dlouhých, chrčivých chuchvalců, které na nás vybafoval jako parní lokomotiva páru, vrčel slova jako kňourající pes, vhazoval je mezi nás jako prskavky.
„…nesrovnatelné slepé ulice hrůzných mračen a blesků / v duši, vyskakujících na telegrafní tyče v Kanadě a / Patersonu a osvětlující celý ten nehybný svět Času / mezi nimi,…“
Básníkova ústa chrlila slova bolesti, touhy, okouzlení, zklamání. Slova nenávisti, zášti i samoty duše.