Ztracené stádo (2014)

Přidal: Přemek |

Leden 12, 2014

Hans Watzlik. Na zelené mýtině uprostřed skalisek Ostrého je jen stádo býků – a dva pastevci. Opravdu jen oni…? Téměř horrorová povídka ze šumavských hor z knihy „Im Ring des Ossers“ , jak ji vydal Leopold Staackmann v Lipsku, 1913. Překlad Pavel Eisner. Připravil Přemysl Hnilička. Použitá hudba Dimitrij Šostakovič. Hudební dramaturg Přemysl Hnilička. Režie Eva Řehořová.

Čte Vladimír Krátký.

Nastudovalo Brno 5. 2. 2014 (14:00 h.). Premiéra 16. 2. 2014 (ČRo 3 Vltava, 11:30 – 12:00 h.). Repríza 23. 4. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

Pozn.: Příběh byl objeven v Eisnerově sborníku „Němci v českých zemích“ , který vyšel jako desátý svazek Výboru z krásné prózy československé.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Hans Watzlik: Ztracené stádo. In web ČRo 3 Vltava, 10. 2. 2014 (článek). – Cit.: „Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor. Zvětralé prahorní kameny vrcholů. Houževnaté, zarytým vzdorem a bouřemi tvarované stromy se v nich uchytily sukovitými úponky kořenů. (…) Hluboké kotliny, vyorané dávnými ledovci, zadržují v sobě černé, mohutné spousty vod. V polokruhu strmých skalných stěn, orámován jedlovým šerem, spočívá tu dar nezměrného ticha“, napsal v roce 1933 německy píšící spisovatel Hans Watzlik (1879-1948). „Nebylo hor zlověstnějších po celé věky než toto majestátné rozmezí české a bavorské země, pokryté nekonečnými lesy a zrádnými močály, po staletí nepřístupné a divě se tmící horstvo, jímž nepronikl jediný splavný tok a jehož divočinu křižovalo sotva několik uzounkých soumarských stezek. Teprve pozdě a spoře vnášely sekery světlo do soumraku těch nebetyčných jedlových pralesů. A i dnes jsou to pouhé ostrovy v nekonečnu přírody do sebe uzavřené a ve své samotě dosud neporušené. V těch strmě zjizvených, bujně lesnatých, mokřinami a kamennými moři posetých úbočích výšin jsou skryta velká tichá jezera, zrcadla skal, temnojasná a ztracená, domovina světloplachých pověstí, které se dají vyprávět jen potmě. Kde vrchoviště s pokrouceným zakrslým podrostem a divoce plazivou klečí spočívají v nevýslovné samotě: Šumava!“

Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů šumavských se narodil 16. prosince 1879 v Dolním Dvořišti. Vystudoval v Českých Budějovicích a v Praze, učiteloval v Ondřejově a Chvalšinách, v Nýrsku na Šumavě se pak stal ředitelem školy. Jak lze poznat z výše uvedeného úryvku, šumavská krajina i lidé mu učarovali. Proto se i jeho první zveřejněné dílo – Im Ring des Ossers (1913) – věnuje kraji okolo Ostrého. Ovlivněn dílem Adalberta Stiftera zajímal se především o šumavskou mytologii; vydal knihu šumavských pověstí (Böhmerwald-Sagen, 1920) a útlý svazek příběhů o Stilzelovi, šumavském skřetovi (Stilzel, der Kobold des Böhmerwaldes, 1926), na nějž později navázal dalším (Stilzel und Mühlknecht, 1938). Napsal i několik větších prací, například Phoenix (1916), O Böhmen! (1917), Der Teufel wildert (1933) či Die Bärentobler (1941).

Ve třicátých letech se pokoušel o spřátelení Čechů s Němci – navrhoval například převést do češtiny práce pražských německých i sudetských spisovatelů. O dva roky později už je vše jinak – Hans Watzlik například zůstává dlužen odpověď na dopis Aloyse Skoumala, který jej žádal o pomoc v prosazování mírového východiska z tehdejší krize. Není divu, byl tehdy členem Sudetoněmecké strany a v době mnichovské krize dokonce dočasně odjel do Německa. Během okupace dále vydává krátké články i romány, v nichž samozřejmě zůstává věren Šumavě i němectví.

Na základě Watzlikovy činnosti za okupace byl v roce 1946 nad ním vynesen rozsudek mimořádného lidového soudu v Klatovech, především pro báseň „… ackert tiefer ins umstrittne Land“, v níž podle rozsudku „přímo opěvuje tohoto představitele nacismu (roz. Adolfa Hitlera), nazývá jej vévodou a rekem a na smrt se mu upisuje“. Zároveň však bylo soudu doloženo, že Watzlik dostal z koncentračního tábora českého učitele a oddálil německou nucenou správu nad českým statkem Klenová. Odsouzen byl nakonec na třináct měsíců a ke ztrátě majetku. Po odpykání trestu byl odsunut a na Šumavu se už nikdy nevrátil. Celý zbytek života bral odsun jako osobní bolestnou křivdu, o čemž svědčí i jeho text z roku 1947: „Nás Šumavany postihlo nevýslovné neštěstí; neštěstí, které pro naše společenství sotva může být větší: byli jsme vyhnáni z domova. Tupá, temná, ničím neospravedlnitelná zášť nás vypudila z míst, která jsme tvrdou a odříkavou, tisíciletou usilovnou prací přetvořili ze skal a hloží, z bažin a slatí v obyvatelnou a plodnou krajinu, vyklučili z pusté a nepřátelské divočiny, aby mohla živit a těšit lidský rod. Nikomu jsme tuto zemi nevzali, nikoho jsme z ní nevyhnali. Získali jsme ji z Božích rukou a ve vší cti jsme ji poprávu vděčně a důstojně spravovali. (…) Musíme vzdorovat nekonečnou a odpouštějící trpělivostí a jakkoli by to bylo nesnadné, odzbrojit zatvrzelá srdce, na něž často narážíme, právě svou láskou! A své vlastní děti, to jediné, poslední, nejvyšší jmění, které nám vůbec zůstalo, vychovejte v řádné lidi! Zpívejte s nimi každý večer, než je uložíte ke spaní, tu píseň domova! Stesk po domově by v nich měl zůstat živý! I když nám vyrvali vlast, stesk po ní nám nemůže vzít nikdo a měli bychom ho v sobě nechat klíčit jako zrno k setbě bohdá lepší budoucnosti.“

Povídka Ztracené stádo pochází z knihy Im Ring des Ossers : Erzählungen aus der Vergangenheit des Böhmerwaldes (V kruhu Ostrého : Vyprávění a minulost Šumavy), vydané poprvé roku 1913 a v celku dosud nepřeložené do češtiny. V překladu Pavla Eisnera je známo právě pouze Ztracené stádo, a to jako součást sborníku „Němci v českých zemích„, který vyšel ve třicátých letech jako desátý svazek Výboru z krásné prózy československé.

(Údaje i citace byly získány z webové stránky Jana Mareše Kohoutí kříž)

Povídky