Plocha hry (2008)

Přidal: Přemek |

Květen 7, 2012

Mikuláš Medek a Jaromír Typlt. Rozhlasová inscenace textu malíře Mikuláše Medka z roku 1963. Záznam upravil Ladislav Železný.

Natočeno 17. 1. 2008. K poslechu zde.

Pozn.: Nahrávka živé improvizace s použitím přednatočené zvukové stopy vznikla v rámci oslav „narozenin umění“.

Lit.: Typlt, Jaromír: Mikuláš Medek – Plocha hry. In web Typlt, b. d. (článek + text předlohy). – Cit.: Úvodní rozhovor před premiérou Art´s Birthday 17. ledna 2008 na vlnách Českého rozhlasu 3 – Vltava.

Nahrávky byly poskytnuty ke stažení s laskavým svolením Českého rozhlasu 3 – Vltava. Na stránkách www.rozhlas.cz/artsbirthday je také možné vyslechnout on-line celý průběh Art´s Birthday 2008 (dalšími účinkujícími byli Martin Ježek, Uran Uran, Stanislav Abrahám s Michalem Cábem, Lloyd Dunn a Michal Kindernay). Nahrávku zvukově upravil Ladislav Železný, dramaturgy akce byli Martin Blažíček a Lukáš Jiřička.

Oslavy narozenin umění k datu 17. ledna probíhají každoročně po celém světě. „Specifickým symbolem“ českého příspěvku se v roce 2008 stalo heslo Sixties Reloaded, jinými slovy „reflexe všeobecně známých děl 60. let oděná v hávu soudobého uměleckého jazyka i technologie„.

Před několika lety proběhly různé diskuse o hodnotě malířského díla Mikuláše Medka: názory byly obrazoborecké a nesmlovavé. Prý jsme Medka přecenili. Ale co s tím faktem, že z výtvarníků právě Medek v 60. letech vyvolával „v mase hmoty okolo soustředěné kruhy nepokoje“?

V roce 1963 napsal Medek pro katalog své výstavy v Teplicích – uspořádal ji společně s Janem Koblasou a měla pro něj tehdy mimořádný význam, protože po dlouhých letech zákazu to vůbec první oficiálně povolená prezentace jeho díla – experimentálně-teoretický text, který je od té doby znovu a znovu citován, protože se v něm malíř pokusil literárně postihnout složitý proces vzniku svých obrazů.
Neosobní popisný tón, který Medek zvolil, ale naznačuje, že celý text může být zároveň záměrnou mystifikací, surrealistickou básní pod maskou traktátu nebo soukromou odpovědí na chladně vědecký tón tehdejší experimentální poezie.

Pokusil jsem se v rámci živého vysílání o jiný průnik Medkovými slovy – v podobě něčeho, co by se snad mohlo nazvat radiofonickou kompozicí –, a doufám, že se mi přinejmenším podařilo jim líp porozumět.

Mikuláš Medek

1963

Je to černá plocha, má tvar kruhu devět centimetrů v průměru, je vidět jasně červenou barvu zavřených víček proti oslnivému světlu reflektoru. Pak je to signál, dynamické poselství od kolmé plochy znaku na kolmou plochu senzitivity vidícího. Přímá linka tohoto pohybu je vlastní tělo signálu.
Realizace obrazu je nevědomá organizace intelektuálních a senzivitivních systémů ve vakuu uzavřené koule, průzračné jak ocel v průniku rentgenovými paprsky. Je to tma ozářená infračervenými paprsky jasnější než poledne patnáctého května na Sicílii za velikého větru. To malé černé ticho je čtyřistačtyřicet centimetrů čtverečních bezradnosti a senzitivity druhého článku středního prstu levé ruky, která se dotýká krabičky od zápalek plné pavouka a posunuje je po temně hnědém stole k pruhu světla, ve kterém se třepe úzkost za nehty pravé ruky.
Je to nepokoj na hranici vzduchu, pobouření proti imperialismu chůze, kdy levá noha s mikrochvílí bez tíže se nahrazuje nohou pravou, která lehce ohnuta v koleni opisuje oblouk k dopadu, který se signalizuje sotva znatelným klapnutím. A je to náhlá příhoda, kdy tento klidný, protože ustavičný rytmus nepokoje na hranici vzduchu exploduje do chaotického okruhu katastrofy. To se prudce vymrštila pravá ruka a zaujala postavení úhlu čtyřicetipěti stupňů ve vztahu k vertikále těla a zužujíc se až v jediný prst míří s přesností nepatrné odchylky ve směru malého černého obdélníku napsaného na neporušené vertikále zdi, vzdálené od vertikály těla devíti metry nezávislého vzduchu.
A je to dutina černé barvy, dutina plochy a plocha dutiny, která na svém pravém horním okraji zdvihá pozornost a obrací ji proti sobě, aby tím vyvolala v mase hmoty okolo soustředěné kruhy nepokoje.

V spletité dráze rukou nad plochou jednadvacetitisícosmsetsedmdesáti centimetrů čtverečních jsou uzle pseudovztahů, chyb i katastropf. Špičky prstů nikdy nenasoukají zpět do sebe tuto spleť k opravě nedostatečnosti a debaklu. Upadnutí stane se velikým krokem a černá barva sugestivní prázdnoty zamapuje přesný obrys a plochu chyb i katastrof do prostoru noci.

V dráze pohybu, který vykoná deset centimetrů široké ostří prodloužené ruky v průniku hmotou, je čistá hladká plocha. Síla ruky je po celé délce dráhy zrazena. Drama pohybu je zde negativně vymezeno okrajem dráhy, na které se hromadí rozhrnutá hmota v drastické struktuře. Struktura je strup tohoto průniku. Hladká plocha pak je obnažená, živá a naprostá rána uprostřed svého strupu.

Plocha hry je veliká šestnácttisíc centimetrů čtverečních; její krátká severní hranice a o něco kratší jižní, právě jako stejně dlouhá hranice východní i západní jsou vymezeny intolerancí pohybů hry.
Je to dekoltáž, třicet centimetrů dlouhá subtilnost těla, která se vymezuje balzamickou vegetací plátna.

Je to místnost s lehce skoseným rohem šikmo nalevo proti dveřím. Po levé straně, asi uprostřed kratší stěny, stojí stůl, který má čtyři nohy, z toho jednu, tu blíže skosené stěně pokoje o jeden a půl milimetru kratší; tím má stůl zcela nepatrně porušenou stabilitu. Stůl je temně hnědý a přítomný. Zcela zanedbatelný nedostatek jednoho a půl milimetru délky nohy stolu, která je blíže skosené stěně pokoje, nutí stůl s pseudostabilitou odstranit. Zde dochází k manifestaci stolu. Prázdné místo v tkáni prostoru pokoje je přesný otisk objemu i tvaru stolu. Je manifestací stolu o to víc, že nepřítomnost jednoho a půl milimetru délky nohy ležící blíže skosené stěně pokoje ruší pseudostabilitu a instaluje stabilitu negativně vymezeného.

Je otvor v bláně „malby“, sugestivní, černý. Prázdný, němý. Předmětem „malby“ je právě toto černé, prázdné nic. Blána malby, která svírá toto nic, je jeho negativní definicí. Překrývá ostatní nic a definitivně instaluje toto jedno jedinečné a neopakovatelné malé nic.

Protože je sporné, co čte pozorný čtenář: bílou plochu papíru či nekonečný sugestivní prostor černé barvy písmen.

(Bude-li pozorný čtenář zároveň i pozorným posluchačem, všimne si, že na nahrávce chybí z textu jedna věta. Tento střih byl bohužel dán domluveným rozsahem nahrávky. Poznámka -tjf-)

Radioacustica, Radioateliér