Famákovy dějiny (2014)

Přidal: Přemek |

Únor 25, 2014

Petr Slinták. Generační uchopení historie a problematiky mocenské perzekuce prostřednictvím reflexe osudů režiséra Vlastimila Venclíka, který byl na konci 60. let vyloučen ze studií na FAMU a dvacet let poté nesměl profesionálně tvořit. V Radiodokumentu budou použity zvukové ukázky z Venclíkových filmů i z jeho rozhovorů s politickými vězni, které realizoval na jaře roku 1968. Zvukový mistr Roman Špála. Dramaturgická a režijní spolupráce Eva Nachmillnerová.

V pořadu hovoří Vlastimil Venclík, pamětník František Suchý a paní Sylvie Dvořáková. Ukázky z pamětí režiséra Otakara Vávry čte Jan Hyhlík. Dále účinkuje Renata Klusáková.
Archivní ukázky z jara 1968 a ze studentského filmu Nezvaný host, který byl realizován s hereckým obsazením: Pavel Landovský, Jiří Hálek, Iva Šašková, Václav Kotva a Bohumil Koška.

Natočeno 2014. Premiéra 26. 2. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 49 min). Repríza 6. 4. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 49 min); 31. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 49 min); 30. 5. 2018 (ČRo Plus, 20:11 h); 14. 4. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).

Pozn.: Dnešní Dokument se zaměří na jednou z mnoha osobností české kultury, která doplatila na rok 1968. Byl to posluchač filmové režie na pražské FAMU Vlastimil Venclík. V roce 1969 totiž natočil unikátní studentské cvičení – alegorii „Nezvaný host“, která je dodnes jednou z nejmrazivějších výpovědí českého filmu o smíření se s nepřijatelnými poměry obecně a o ztrátě svobody jednotlivce i společnosti. V pookupační atmosféře byl na základě už hotového snímku Vlastmil Venclík udán Státní bezpečnosti. Jeho příběh zaznamenal dokument Famákovy dějiny.

Lit.: Slinták, Petr: Famákovy dějiny. In web ČRo 3 Vltava, únor 2014 (článek). – Cit.: Generační uchopení historie a problematiky mocenské perzekuce prostřednictvím reflexe osudů filmového režiséra Vlastimila Venclíka.

Historie má různé podoby. O té „velké“ se zpravidla píše v učebnicích. Ta „malá“ je tvořena příběhy jednotlivců. Nemusí se jednat o významné historické osobnosti. I příběhy méně známých lidí dokáží výstižně reflektovat dějinné události. Takovým příběhem odrážejícím část české historie druhé poloviny 20. století je i tvůrčí cesta režiséra Vlastimila Venclíka, který byl v počátcích tzv. normalizace vyloučen z filmové akademie. Jeho školní film Nezvaný host zabavila státní bezpečnost a komorní ateliérové cvičení poté sloužilo jako jeden z důkazů údajné kontrarevoluce v Československu.

Když Vlastimil Venclík v roce 1966 úspěšně složil přijímací zkoušky na obor filmová režie a vstoupil na půdu FAMU, zažíval svá nejkrásnější životní léta. Společenská atmosféra se v tehdejším socialistickém Československu zlepšovala měsíc od měsíce, kultura rozkvétala a úspěchy české nové vlny dávaly mladým adeptům filmového řemesla naděje v lepší příští. Inspirativní doba „zlatých šedesátých“ se odrážela v lecčems a studenti FAMU její pozitivní energii přijímali plnými doušky. Právě filmová akademie totiž patřila k místům, kde moc státu řízeného diktaturní stranou byla výrazně oslabena a kde se originálnímu myšlení, kritickým disputacím a svobodnější tvorbě mimořádně dařilo. Na FAMU vyučovala nejen řada významných českých a slovenských kulturních osobností, ale přijížděli tam i významní lektoři ze zahraničí.

Vlastimil Venclík se dostal do tvůrčí skupiny vedené Karlem Kachyňou a již od samých začátků se začal projevovat jako pilný student s vyhraněným směřováním. Jeho práce inklinovaly k angažované reflexi společenských poměrů – oněch „velkých dějin“ ovlivňujících „malé dějiny“ jednotlivců. Takto vznikal i Venclíkův školní film Národ sobě. Dokumentární dílo mělo být filmovou reflexí soudních rehabilitací bývalých politických vězňů. Pražské jaro rozpukalo a atmosféra odvážnějším námětům přála. Z toho důvodu se mladý student FAMU začal na jaře roku 1968 setkávat s generačně staršími lidmi a za pomoci mikrofonu a kotoučového magnetofonu zaznamenávat jejich vyprávění o životě poznamenaném politickou perzekucí a vězněním v žalářích spravovaných totalitním režimem. Vlastimil Venclík takto na magnetické pásky natočil hodiny obsahově cenných výpovědí, které měly nadčasovou hodnotu. Kvůli změně koncepce školního filmu však mladý student režie použil pouze zlomek pořízených zvukových záznamů.

Většina z nahrávek po srpnových událostech čekala na zpracování řadu desetiletí. Rozhlasový cyklus Zapomenuté portréty, který je k dohledání na internetu, je představil před dvěma lety. Díky tvůrčímu zpracování archivních nahrávek se posluchači mohli seznámit s dobovým svědectvím několika charakterově výrazných osobností. Mezi představené patřil i dodnes žijící František Suchý, pamětník let, kdy se ve strašnickém krematoriu spalovaly oběti nacistické i komunistické moci. Ze zamýšleného dokumentárního filmu o rehabilitacích se však po změně koncepce díla nakonec stal střihový dokument o „groteskní cestě k socialismu“. Následná doba normalizační, v níž se tvůrce potýkal s outsiderovskou pozicí umělce vyloučeného z politických důvodů z akademie podobným tématům nepřála. Takto se ovšem dostáváme až do doby, která následovala po Nezvaném hostu, onom úhelném kamenu Venclíkovy tvůrčí cesty.

I když námět Nezvaného hosta vznikal ještě před srpnovými událostmi roku 1968, film svou stylizací aktualizačně reagoval na situaci vojenského obsazení Československa. Herec Pavel Landovský svým oblečením nápadně připomínal vetřelce z východu a vyústění příběhu, v němž mladý manželský pár po prvotním vlažném odporu nakonec akceptuje soužití s neznámým mužem v malém sídlištním bytě, zase navozovalo téma „dočasného“ umístění sovětských vojsk. Když se při přepisu kopie filmu, který byl na FAMU pedagogy hodnocen na výbornou, stalo, že dílo neušlo pozornosti barrandovských cenzorů, bylo na problém zaděláno. Film byl zabaven ministerstvem vnitra a po rozsáhlém vyšetřování musela na akademii skončit řada kvalitních pedagogů.

Mladý tvůrce byl krátce před dokončením studia vyloučen. Morální rehabilitace se režisér dočkal až po roce 1989, kdy Nezvaný host získal několik cen na filmových festivalech a někdejšímu „famákovi“ byl se zpožděním dvaceti let udělen akademický diplom. Předešlá doba normalizační představuje v tvůrčím životě Vlastimila Venclíka dobu spíše trpěnou, nežli umělecky naplňující, což režisér, jemuž bylo zapovězeno režírovat, hodnotí s trpkostí. I o ní je radiodokument, v němž můžete nahlédnout pod povrch některých událostí v životě jednoho českého filmaře a dramatika, jenž, jak sám prohlašuje, tíhne ke grotesknímu pojetí výkladu sebe sama i oněch malých či velkých dějin, jež se dotýkají každého z nás.

Radiodokument