Jak šuměla Vltava (2008)

Přidal: Přemek |

Srpen 25, 2008

Připravil David Hertl. 21. srpna 1968 vtrhly na území Československa nejen tanky armád Varšavské smlouvy. V éteru nad Československem se ten den objevily i zcela nové rozhlasové stanice, které se snažily přesvědčit posluchače, že okupace je vlastně bratrskou pomocí. Dokument o nelegálním vysílání kolaborantské vysílačky Vltava v srpnu 1968.

Připravil ČRo Sever 24. 8. 2008 (20:05 h.). Repríza 5. 6. 2011 (ČRo 6, 20:10 h.) v cyklu Téma; 21. 8. 2020 (ČRo Plus, 21:05 h.). K poslechu zde, ke stažení zde.

Pozn.: Unikátní rozhlasový dokument odvysílá Český rozhlas Sever v neděli 24. srpna po 20. hodině. Pořad s názvem „Jak šuměla Vltava“ připomene čtyřicet let od zahájení vysílání východoněmecké rozhlasové stanice Vltava.
Vysílala z Berlína prostřednictvím vysílačů nedaleko Drážďan a Karl-Marx-Stadtu a jejím cílem bylo podporovat teorii o „bratrské internacionální pomoci“, které se Československu dostalo okupací armádami Varšavské smlouvy. V pořadu zazní jak unikátní ukázky z vysílání Vltavy, které barvitě přiblíží obsah i formu jejího vysílání, tak i řada archivních dokumentů. Ty odkrývají zákulisí této rozhlasové stanice, která půl roku kritizovala nejen práci československých sdělovacích prostředků nebo počínání představitelů státu a KSČ, ale zaměřila se i na československé umělce, na život mládeže – zkrátka na každého, kdo – podle vidění redaktorů Vltavy – byl „oddaným exponentem kontrarevoluce“. Poprvé budou v pořadu citovány historické materiály, ze kterých vyplývá, že celou „akci Vltava“ řídili nejvyšší představitelé tehdejší Německé demokratické republiky s výraznou pomocí expertů na třídní boj a propagandu ze Sovětského svazu. K propojení s Vltavou se přiznal i Vasil Bilak. Na místech redaktorů nebo hlasatelů byla řada lidí s pochybnou minulostí, esesáci, velitelé SA, spolupracovníci Gestapa, spolupracovníci nacistického rozhlasu nebo členové ministerstva propagandy či Hlavního úřadu pro rasu SS. S takovou „výzbrojí“ dokázali východoněmečtí komunisté více než půl roku otravovat rozhlasový éter nad Československem. Rozhlasová stanice Vltava byla příkladnou ukázkou toho, co se tehdy rozumělo pod pojmem ideologický boj. Většina posluchačů rozhlasu v roce 1968 už na toto pozoruhodné rozhlasové vysílání zapomněla. Ale kdo ho tehdy poslouchal, nebyl v následujících letech tuhé normalizace překvapen. Slovník Vltavy, pomineme-li špatnou českou výslovnost německých redaktorů, se jen v máločem lišil od pozdějšího slovníku Rudého práva nebo politických komentátorů Československé televize či Československého rozhlasu. (anotace)

Lit.: Novosad, Lukáš: Když nějaký jazyk vymře… S Jurijem Kochem o vymírání lužické srbštiny či o práci pro okupační rozhlas Vltava. In Echo 34/2023 (rozhovor). – Cit.: (…) „Musím položit otázku, která mě opravdu zajímá – jde o rozhlasové vysílání Rádia Vltava po okupaci Československa v srpnu 1968. Někteří totiž říkají…

… že jsem tam vysílal i já. Na vysílání rozhlasu v roce 1968 si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy ještě v redakci v Chotěbuzi. Najednou přišel z vedení dotazník s otázkou: Wer kann tschechisch? Kdo umí česky? Ptali se stálých redaktorů i externistů, navíc každý zaměstnanec měl samozřejmě svoji osobní složku. V mé stálo, že mám české gymnázium. Takže za mnou přišli a řekli: Jurij, wie gut kannst du noch tschechisch? Řekl jsem, že tolik, kolik se člověk stihne naučit za dva roky. Oznámili mi, že za týden si mě z Berlína přijede někdo vyzkoušet – jak dobře mluvím česky a jak dobře do mikrofonu. Položil přede mě český text a poslouchal, jak čtu. Nakonec řekl suše: Gut. A potom mě povolali.

A to bylo hned na začátku okupace?

Ne, později. Každopádně jsem se k tomu nachomýtl, když už byla vysílačka hotová. Přišli a řekli: Du musst nach Berlin! Radio Berlin neboli RBI vysílalo anglicky, francouzsky a ve všech možných jazycích, česky ale ne. V RBI mi potom nakázali: Připravujeme vysílání v češtině, hledáme spolupracovníky, ty to budeš dělat. Seděli tam nějací Češi, ti si mě vyzkoušeli ještě jednou, zase jsem musel něco číst, ale nebyli spokojeni: „Ne, takhle to nepůjde, to opravdu ne, to není česky,“ lamentovali. No a potom jsem tři nebo čtyři neděle seděl v tamní redakci v domě na Loeper-Strasse, četl jsem noviny, pořizoval z nich výpisky a nosil pásky z místnosti do místnosti. V noci jsem musel sedět při mašině a hlídat, aby nic nespadlo pod stůl. Za celou tu dobu jsem neřekl jediné slovo česky do mikrofonu, zhruba po měsíci vzkázali kolegové z Chotěbuzi, že mě potřebují tam. V Berlíně jsem beztak neměl co dělat. Možná jsem napsal nějakou zprávu, to se mohlo stát. Ale to je tak všechno.

A to tam skutečně nebyl žádný jiný Lužický Srb? Jenom vy?

Jiného jsem nepotkal, pracoval jsem jenom s Čechy. Byl jsem tam delegovaný, nikdo se mě na nic neptal, prostě řekli: Jdeš! Tak to bylo. Mám čisté svědomí.

Před lety jste mi řekl: Byl jsem u Stasi, jsem tím vinen a vy musíte soudit, jestli jsem někomu ublížil.

Každý člověk má právo se v životě splést, můj omyl bylo moje politické angažmá. Byl jsem předseda Kruhu lužickosrbských spisovatelů, byl jsem reportér, byl jsem přítomen ve všech možných grémiích. Měl jsem co dělat s tisíci lidí a všichni ti, s nimiž jsem se setkával, měli svoje složky u Stasi. Všichni si mohou přečíst informace, které jsem podával. Chcete vědět, kolik lidí za mnou dodnes přišlo, aby si to se mnou vyříkalo? Máme víc než třicet let po převratu, a doposud nepřišel nikdo! A víte proč? Protože jsem Stasi žádné hlášení nikdy nedodal. Říkal jsem hned od začátku tomu agentovi, který mě „získal ke spolupráci“, že mu nic psát ani říkat nebudu, ať se třeba staví na hlavu. Takhle přesně to bylo. Ostatně jsem ve své knize zveřejnil hodnocení své spolupráce se Stasi, sami přišli na to, že Koch je neefektivní a že od něho nic nepřijde. A tak mě nechali být.“ (…)

Radiodokument