Já su tvrdá ženská… (2008)

Přidal: Přemek |

Září 11, 2008

Milena Štráfeldová. Výpověď ženy, která prožila dlouhá léta v sovětském gulagu, je otřesným svědectvím nejen krutosti sovětského totalitního režimu, ale také lhostejnosti naší společnosti vůči lidem, kteří by si zasloužili náš obdiv a pozornost. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2008. Premiéra 17. 9. 2008 (60 min.). Repríza 3. 2. 2013 (ČRo 6, 20:10 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Dokument Mileny Štráfeldové „Já su tvrdá ženská“ je především emocionální výpovědí paní Věry Sosnarové, ženy, která přežila mnohaleté věznění v sovětském gulagu, kromě toho ale zkoumá i širší dějinné a politické souvislosti a ukazuje, kolik nevinných obětí sovětská NKVD odvlekla, případně s pomocí gulagů zlikvidovala po skončení 2. světové války.
Hned v prvních poválečných dnech na jaře 1945 bylo z Československa odvlečeno nejméně deset tisíc československých občanů do Sovětského svazu. Důstojníci NKVD, kteří šli hned v prvním sledu za Rudou armádou, na základě předem připravených seznamů zatýkali jak bývalé ruské emigranty, kteří v Československu získali azyl za první republiky, tak jejich potomky, kteří se tu již narodili. Zadržení často putovali v nelidských podmínkách celé týdny i měsíce, aby skončili v některém z lágrů sibiřského gulagu. Naprostá většina z nich tam zahynula. Dnes nikdo nezná jejich přesný počet. Benešova vláda do roku 1947 učinila několik chabých a bezvýsledných pokusů, žádala sovětskou stranu o bližší informace o osudu čs. občanů, dostávala však jen cynické odpovědi. Po únoru roku 1948 skončily i tyto pokusy.
Nepatrný zlomek obětí se do Československa vrátil po Stalinově smrti, někteří přicházeli v průběhu 60. let. I v Československu je čekaly trudné podmínky, neustálé sledování StB, zákazy, špatně placená práce. O jejich skutečném osudu zpravidla vědělo jen jejich nejbližší okolí. O svých zážitcích v Rusku nesměli nikdy mluvit, jinak jim hrozila deportace zpět do SSSR.
Více informací o lidech zavlečených do gulagu začalo shromažďovat až občanské sdružení „Oni byli první“ v čele s publicistou a spisovatelem Vladimírem Bystrovem, které vzniklo po listopadu 1989. Satisfakci však tito lidé nezískali ani po revoluci. Přestože se podařilo prosadit zákon o jejich možném odškodnění, mohli peníze získat jen za absurdní podmínky, že budou mít pro své věznění v lágru očitého svědka. V důsledku absurdního zákona tak bylo odškodněno jen velmi málo vězňů gulagu.
Dnes už zůstává jen málo pamětníků. Jedním z nich je paní Věra Sosnarová, kterou v roce 1945 jako čtrnáctiletou odvlekla NKVD spolu s její matkou a devítiletou sestrou na Sibiř. Sestry lágr přežily, do Československa se ale vrátily až po téměř devatenácti letech. Paní Sosnarová dnes žije v téměř nuzných podmínkách nedaleko Brna, žádné odškodnění nikdy nedostala. Její svědectví je otřesné, její životní postoj obdivuhodný. (anotace)

Radiodokument