Mnichov, Arcistrasse 12 (2008)

Přidal: Přemek |

Listopad 14, 2008

Eva Nachmilnerová. Dějiny jedné adresy. Dokument o pohnuté historii i múzické přítomnosti budovy nynější Hochschule für Musik v Mnichově a jejích předchůdkyň na stejné. adrese. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2008. Premiéra 19. 11. 2008 (60 min.).

Pozn.: Když se člověk prochází ulicemi velkých evropských měst, často netuší, jaké převratné dějinné okamžiky se udály za jejich zdmi. Asi jen málokomu něco řekne mnichovská adresa Arcistrasse č. 12. Právě na ní stojí mohutná budova, kterou ve 30. letech postavili nacisté a ne náhodou ji pojmenovali Führerbau. Právě v jejích útrobách byl 29.září 1938 podepsán dokument, který vývoj v v našich zemích ovlivňuje, dá se říct, dodnes.
„Němcům by bývalo nebylo proti srsti, kdyby se budova vyhodila do povětří, nebo byla skryta zrakům veřejnosti. Američanům ale historie Führerbau byla lhostejná a už v květnu 1945 rozhodli o tom, že má budova nově sloužit kulturním účelům. Nevím komu ta budova patří. Upřímně řečeno, ani nevím, kde byla smlouva podepsána, ale v zásadě bych proti zřízení pamětní desky nebyl,“ zaskočil mě svou odpovědí bavorský premiér Günther Beckstein, kterého jsem pro změnu asi já překvapil otázkou.
„Stůl, na kterém byla dohoda podepsána, ještě existuje, je k vidění v městském muzeu. Ale většina zbylého nábytku z celé reprezentační budovy byla za války spálena. Velký glóbus, který stál v rohu Hitlerovy pracovny, se taky dochoval, stejně jako další identický exemplář, který stál v sousední budově,“ vypočítává historička dr. Lauterbachová. Naopak už během války zmizela z místnosti podlahová krytina, obložení stěn i obrazy. Dominantní krb, u kterého se podle fotografií vedly rozhovory, je stále na svém místě, včetně originálního obložení.
Bylo pro mě trochu překvapením, že lidé, kteří Vysokou hudební a divadelní školu denně navštěvují, nemají tak úplně jasno pokud jde o historii budovy. Že tu Hitler měl svou rezidenci a že se v někdejší vůdcově pracovně dnes konají hudební zkoušky, ještě studenti nějak dali dohromady. S Mnichovskou dohodou to už bylo horší. „No, asi jsem o tom něco četl, ale nevzpomínám si.“
„Něco s Ribbentropem, nějaký pakt,“ lovila v paměti houslistka původem z Moskvy, kterou jsem ujistil, že Hitlerův ministr zahraničí se paktoval se svým sovětským kolegou Molotovem v jejím rodišti.
„Děkuju, zase jedna mezera ve vzdělání zacelená,“ rozloučila se na závěr naší krátké historické debaty rusko-bavorská hudebnice. Její kolegové mi zase nabídli zajímavé úvahy o personálním složení sedmdesát let starého setkání politických prominentů i o obsahu dojednané smlouvy.
„Byli u toho Mussolini, Stalin a Hitler. Dohodli se, že na sebe navzájem nezaútočí. Šlo ale současně o sudetoněmecký problém,“ tápal alespoň správným směrem mladý Mnichovan, který by v bavorské metropoli uvítal větší vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Nebyl ale každopádně sám, kdo vykazoval jisté mezery, když přišla řeč na 29. září 1938. „Myslím, že u toho byli Hitler a Chamberlain. Určitě taky Stalin, i když počkejte, ten se možná přidal až později.“
„Hudba je ta nejlepší denacifikace,“ říká závěrem dr. Lauterbachová na adresu dnešního užívání bývalé Hitlerovy pracovny. Škoda, že místnost nesloužila k tomuto účelu i před 70 lety. (anotace)

Radiodokument