Severočeský atlas – Dvacet let od zmlknutí rušiček (2008)

Přidal: Přemek |

Leden 28, 2009

Historie rozhlasových rušiček Svobodné Evropy. Z pořadu Severočeský atlas. Připravil David Hertl.
Připravil Český rozhlas – Sever v roce 2008. Premiéra 14. 12. 2008 (ČRo Sever).
Pozn.: Historie rozhlasového rušení má mnoho společného s historií rozhlasového vysílání.
Ve dvacátých letech dvacátého století vznikají první rozhlasové stanice a trvá pár let do období poltických krizí před druhou světovou válkou, než se naplno rozezvučí všechny možné rušičky, aby svým jekotem přehlušily informace od politického, později i vojenského nepřítele. Od té doby neztichly. Nás teď bude zajímat rozhlasové rušení, které asi řada z nás důvěrně zná. V žargonu padesátých let se mu říkalo „rádiová obrana“ nebo také „zvláštní rádiová služba“. U nás souviselo se zahájením vysílání české a slovenské redakce Rádia Svobodná Evropa. Tato americká stanice si koncem čtyřicátých let vyhlédla za své sídlo Mnichov a vybudovala tam rozsáhlá studia. V jejím čele stáli lidé jako Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid. První pokusné vysílání se v éteru objevilo 4. července 1950. Vysílalo se z mobilního krátkovlnného vysílače, umístěného na korbě náklaďáku, který stál na bavorské straně Šumavy nedaleko českých hranic. Pravidelné vysílání Rádia Svobodná Evropa začalo symbolicky 1. května 1951. Kromě středovlnného vysílače v bavorském Mnichově měla Svobodná Evropa k dispozici i krátkovlnné vysílačky na východním pobřeží Spojených států. Takhle čistě mohli ale lidé v Československu slyšet Svobodnou Evropu asi jen dvě nebo tři minuty. Krátce po zahájení se na její kmitočet přiladily rušičky. Oficiální dokumenty o rušení rozhlasového vysílání jsou skoupé, vyplývá z nich, že Ústřední výbor Komunistické strany Československa rozhodl o rušení zahraničních rozhlasů 8. ledna 1954. Na základě jakého rozhodnutí docházelo k rušení už od roku 1951, je nezodpovězenou otázkou. V padesátých letech rušil komunistický režim všechno, co šlo. Nejen Svobodnou Evropu, ale také programy Hlasu Ameriky, BBC, Rádia Vatikán a německé stanice Deutsche Welle. Rušičky pracovaly po celá padesátá, šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Postupně se sice specializovaly už jen na rušení Rádia Svobodná Evropa, i tak to ale byla drahá sranda. Například jen v roce 1987 zaplatilo Československo za rušení tehdy neskutečných 27 a půl milionu korun. Mezi lidmi se šířily pověsti, kde všude jsou rušičky. Nebylo to zase až tak dramatické – k rušení se používaly středovlnné vysílače, umístěné u Plzně, Strakonic, Karlových Varů, Mnichova Hradiště a Moravských Budějovic, a dále krátkovlnné vysílače u Prahy, u Poděbrad, nedaleko Brna a Litomyšle. To jsem ale vyjmenoval pouze vysílací střediska, v každém z nich bylo umístěno několik rušiček, takže dohromady se rušilo přes sto kmitočtů. A protože krátkovlnný signál má určitá specifika při svém šíření, rušení se stalo mezinárodní záležitostí. Naše krátkovlnné rušičky rušily vysílání v ruštině, určené pro Sovětský svaz, a rušičky na Urale zase pro změnu rušily Svobodnou Evropu v češtině. Ale zase – nebylo to tak hrozné. Sama Státní bezpečnost potřebovala pro odposlech Svobodné Evropy vždy jeden kmitočet volný, a tak stačilo najít na krátkých vlnách právě ten jeden volný a poslouchat tam. Je příznačné, že koncem osmdesátých let přicházela z východu spíše nadějná očekávání, než jen příslovečný mráz. A s tím souvisí i konec rušiček. V pátek 16. prosince 1988 dopoledne požádal Sovětský svaz Československo, aby vypnulo rušičky, namířené na sovětské území s cílem rušit ruské programy Rádia Svabóda, tedy ruské sekce Svobodné Evropy. Co přesně se odehrálo na naší straně, není jasné, každopádně stejná žádost putovala z Prahy i do Moskvy a ještě toho dne, v pátek 16. prosince 1988 v 16 hodin ztichly i uralské rušičky, ono legendární Stalinovo boogie nebo také Stalinovy varhany, aby uvolnily poslech programů české redakce Rádia Svobodná Evropa. Za pár dní to bude kulatých dvacet let. Konec rušení to ale nebyl a není dodnes. Charakteristický zvuk rušiček byste v rozhlasovém éteru mohli slyšet pořád, i když už ne v Evropě. Řadu zahraničních rozhlasových stanic ruší Čína a také Severní Korea. Při dnešním rozmachu informačních technologií samozřejmě není tak podstatné rušení krátkovlnného vysílání, jako třeba znemožnění přístupu k internetu nebo spíš ke konkrétním webovým stránkám. To už by ale byla jiná kapitola..

Radiodokument