Strýc Ota ze Stockholmu (2009)

Přidal: Přemek |

Únor 28, 2009

Gabriela Albrechtová. Polozapomenutou atmosféru let období komunismu vyvolává autorka pomocí vzpomínek svého strýce, emigranta a básníka Otakara Štorcha, i rodinných zvukových archiválií. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2009. Premiéra 18. 2. 2009 (60 min.). Repríza 9. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Lit.: Albrechtová, Gabriela: Strýc Ota ze Stockholmu. Autorka dokumentu vzpomíná na svého strýce, emigranta a básníka Otakara Štorcha. In web ČRo 3 Vltava, 3. červenec 2017 (článek). – Cit.: Rodinná rozhlasová koláž z období totality, kdy autorka dokumentu byla malou holčičkou. Stockholm byl pouze exotickou představou, zvláštním slovem probouzející nereálné obrazy, místem odkud čas od času přicházely dopisy s velkými barevnými známkami s obrázky švédského krále či královny nebo balíčky s kávou, čokoládou a fotografiemi strýce Oty, který několik let před autorčiným narozením emigroval do Švédska.

Na počátku radiodokumentu stojí tedy dětská vzpomínka, pokus vrátit se v pocitech přibližně o čtyři desítky let zpátky, vyvolat v sobě znovu atmosféru, zvláštní, tajemnou a z dnešního pohledu hlavně absurdní.

Co bych ti chtěl říct, to ti říct nemůžu a co ti můžu říct, to ty už dávno víš a proto je zbytečný, abysme se dál bavili. úryvek z dokumentu

Základními zvukovými materiály jsou nahrávky z tzv. fonodopisu z roku 1969. Jedna strana magnetofonového pásku obsahuje vzkaz strýce Oty ze Stockholmu a druhá strana odpověď rodiny, která se k účelu nahrávání sešla ve větším počtu v bytě Otovy matky, autorčiny německé prababičky.

Radiodokument je komponován do jisté míry intuitivně a kromě fonodopisu obsahuje i poezii z knížek strýce Oty, ovšem vnímanou a interpretovanou zatím nechápajícím dítětem, americkou populární hudbu padesátých let a vzpomínky strýce Oty na léta strávená v jáchymovském lágru, které autorka natočila až po převratu v roce 1989 při návštěvě strýce Oty v Čechách.

Z důvodu mnohovrstevnatého zvukového materiálu a pocitového řazení vznikl rozhlasový tvar, který nese z určitého úhlu pohledu některé prvky nelogičnosti či nesourodosti, obsahuje zvukové předěly či akcenty, které mohou analyticky přemýšlejícího posluchače mást. V případě tohoto dokumentu se totiž autorka snažila vyvolat dávný, ale přesto ještě dostatečně živý pocit dítěte, které se ještě dostatečně neorientuje v životních a už vůbec ne v politických souvislostech. Dítěte, které se nějakým způsobem teprve snaží rozluštit svět, ve kterém se ocitlo. Pocit, ve kterém se mísí vůně horké hovězí polévky, vzorek kuchyňského lina a pravidelný zvuk odbíjení kuchyňských hodin se zvláštní konspirativní atmosférou „protistátních“ rozhovorů a odposlouchávaných rodinných telefonátů se strýcem Otou ze Stockholmu.

Název radiodokumentu Strýc Ota ze Stockholmu možná vyvolá v posluchači různé otázky a očekávání, že se něco dozví o zmíněném strýci a také o Stockholmu, že se mu útržky informací spojí do jednolitého příběhu, poučí se o konkrétních reáliích, dozví se nějaké dramatické podrobnosti. Nestane se však ani jedno z toho. Na konci poslechu pravděpodobně nebude posluchač vědět mnoho ani o strýci ani o jeho životě ve švédské metropoli (o té se vlastně nedozví vůbec nic). Stockholm pro něj zůstane, aspoň v tomto pořadu, podobným tajemstvím jako pro samotnou autorku v dětském věku.

Obsahem dokumentu není vlastně ani tak samotný strýc Ota ani konkrétní rodina, která zůstala v tehdejším Československu, jeho smysl směřuje spíš k obecnějšímu obrazu doby, ve které rozdělené rodiny postupně ztrácely normální vazby.

V dopisech, fonodopisech ani telefonátech té doby se člověk nemohl, vzhledem k cenzuře, vyjadřovat přirozeným způsobem a s pravdivou emocí. Překroucená a zašifrovaná pravda se proměňovala v banalitu, někdy až směšnou. Nejbližší lidé mohli číst slova nebo dokonce slyšet své hlasy, ale už si jimi často nemohli nebo nedokázali nic říct.

Radiodokument