A zapomenuti vejdeme do dějin (2009)

Přidal: Přemek |

Březen 19, 2009

Alena Zemančíková – Alena Wagnerová. Příběh československých německých antifašistů, vyprávěný s použitím výpovědí některých dobových svědků. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2009. Premiéra 11. 3. 2009 (60 min.). Repríza 9. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h).

Lit.: anonym: A zapomenuti vejdeme do dějin. In web ČRo, březen 2009 (anotace). – Cit.: Snad poslední skupinou obyvatel někdejšího Československa, jíž se po roce 1989 nedostalo rehabilitace, ba ani pravdivého obrazu skutečné historie, byli němečtí antifašisté. V roce 2005 se na základě iniciativy intelektuálů, mezi nimiž byla i spisovatelka Alena Wagnerová, podařilo dohodnout mezivládní podporu mezi Českou republikou a Německem a začít orálně historický průzkum mezi těmi, kteří dosud žijí. V roce 2008 byl výzkum dokončen a jeho výsledky v Německu knižně publikovány. Kniha Aleny Wagnerové teď vychází v českém překladu a dokument je tedy nejen svědectvím o jedné smutné kapitole našich národních dějin, ale také upozorněním na tuto pozoruhodnou publikaci.

Obrazy sudetských Němců, kteří nadšeně vítají Adolfa Hitlera projíždějícího zabraným českým pohraničím, jsou dodnes zapsány v českém povědomí. Jejich obraz nám překrývá pohled na ty české Němce, pro něž představoval Mnichov stejnou tragédii jako pro nás Čechy.

V letech studené války a rozdělené Evropy se tito netypičtí Němci z českých Sudet nehodili nikomu: ani Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, protože nevyhovovali jeho obrazu Československa jako žaláře německé menšiny, ani komunistickému režimu – ten potřeboval především zlé fašistické sudetské Němce. Němečtí antifašisté se po roce 1989 nedožadovali zrušení Benešových dekretů, ani nehlasovali proti našemu vstupu do EU, jen tiše trvali na svém trochu trpkém smutku zhrzené lásky nad tragickým koncem českoněmeckého spolužití. V roce 2005 vyčlenila vláda České republiky a vláda Spolkové republiky Německo prostředky na orálně historický výzkum osudů německých antifašistů. Bylo natočeno a zapsáno několik desítek osobních vyprávění. Většina svědků dnes žije v Německu, ale existuje i několik svědectví těch, kteří zůstali v Československu.

Dokumenty shromážděné k tématu německých antifašistů vypovídají o solidaritě a koncepční politické práci německých sociálních demokratů, ale i komunistů a německých křesťanských organizací v pohraničí. Vypovídají o sounáležitosti s Československou republikou, ale také o nekritickém naplňování generální politické linie Moskvy (v případě komunistických organizací) a iluzích o budoucím německém státě v sovětské okupační zóně. Podávají ovšem také svědectví o nezájmu poválečné české společnosti o osud těchto Němců, z nichž mnozí se vrátili z koncentračních táborů a nacistických mučíren. Jasně také usvědčují KSČ a její nejvyšší představitele z totální zrady lidí, kteří se na ni obraceli jako na svou organizaci a žádali ji o pomoc ve složité poválečné situaci. Svědectví německých antifašistů podávají obraz doby, v níž mnohdy víc než humanita hrály roli různé politické a nacionální zájmy.

Radiodokument