Fonogramy – Jiří Šlitr (2003?)

Přidal: Přemek |

Duben 10, 2009

Návraty po stopách zvuku. Jiří Šlitr. Připravil a uvádí Jiří Hubička.

Natočeno asi 2003 (30min.). Repríza 12. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: Hubička, Jiří: Vzpomínka na Ďábla z Vinohrad. Jiří Šlitr v seriálu Jiřího Hubičky. In Týdeník Rozhlas 15/2009, s. 23.

Pavlovský, Petr: Fonogramy, Osudy, Trip do Česka. In Divadelní noviny 9/2009 (recenze). – Cit.: Nádherně bezedný je archiv Českého rozhlasu, a snad každý divadelník, s výjimkou mimů, si v něm přijde na své. Pro každou příležitost má něco přinejmenším zajímavého, trefného, ducha oblažujícího. Pravidelně čerpají z této studánky půlhodinové Fonogramy (vltavské pátky v 16 hod.). 3. dubna je Jiří Hubička věnoval méně známým záznamům pěveckého, hereckého i civilního hlasu Jiřího Šlitra. I český rozhlas má svá »zlatá šedesátá« a do nich určitě patří cyklus Půlnoční párty S+Š nebo pořad Plná moc pro Jiřího Suchého z roku 1965. Slyšeli jsme J. Š. zpívat písně, které známe v podání jiných zpěváků Semaforu. Ocenili jsme jeho nevšední pěvecké klaunství – dokázal zpívat mimo rytmus, falešně, přeskakujícím hlasem, to vše, aniž by se na okamžik hudebně »ztratil« (Měsíčku na nebi hlubokém) – i klaunství herecké, se kterým vytvářel svou originální typovou postavu jakéhosi přitroublého, suchého patrona a naivního vrtáka (např. protipožární školení z Ďábla z Vinohrad), umění interpretace humoristické prózy (četba ze Zoščenkovy povídky Operace), ale i hudebně čisté podání tradicionalu Saint Louis Blues s dnes již nepříliš známým českým textem Josefa Kainara. Ač pamětník, jistě jsem nebyl jediný, kdo poprvé slyšel z reproduktoru Šlitra civilního, nestylizovaného, který zcela obyčejně líčil svoje koníčky, z nichž nejoriginálnější je golf pro chudý – kosení trávy. Ano, kdo dokáže dobře naklepat a nabrousit kosu a pak posekat trávník do kopce, nemůže být nemehlo, vím, o čem mluvím. Chápu, že nepochlubit se »objevem« je někdy nad síly dramaturgovy, ale občas by přece jenom byla na místě větší přísnost, zvláště, když »nenapadnutý« dialog J. Wericha a M. Horníčka s J. Š. prakticky nesouvisel. Věcně zajímavé tu bylo ovšem Werichovo odmítnutí banálních fórů, konkrétně laciného ironizování uměleckých kritiků.

Radiodokument