Společnost On Air – I ženy páchají válečné zločiny (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 7, 2017

I ženy páchají válečné zločiny, média je však zobrazují jako naivky. Nejsme zvyklí si připouštět, že by mohly páchat zločiny ze stejných pohnutek jako muži. Neumíme přijmout, že ženy, úplně stejně jako muži, jsou za určitých okolností vůbec schopny politického násilí. Připravil Petr Bouška.

Hovoří Kateřina Krulišová, která se zabývá genderem a mezinárodní bezpečností, zvláště sexuálním násilím v ozbrojených konfliktech.

Natočeno 2017. Premiéra 4. 8. 2017 (ČRo Radio Wave, 15:10 h). K poslechu zde.

Lit.: Bouška, Petr: I ženy páchají válečné zločiny, média je však zobrazují jako naivky. In web ČRo Radio Wave, 4. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Irma Grese byla dozorkyní v několika ženských koncentračních táborech. Říká se o ní, že byla více sadomasochistická a extrémní v používání násilí než všichni ostatní muži.

„Společnost neumí přijmout, že válečné zločiny a násilí páchají i ženy,“ říká Kateřina Krulišová z Metropolitní univerzity. Stejně jako muži však dávají rozkazy k hromadnému znásilňování, mají podíl i na genocidách a mučení. Krulišová se zabývá tím, jak se pachatelky válečných zločinů obhajují a jak je zobrazují média, většinou jako iracionální, emotivní naivky. I v případech, kdy konají stejné násilí jako „racionální“ muži.

Které ženy jsou předmětem tvého výzkumu?
Zabývám se primárně dvěma ženami, první je Pauline Nyiramasuhuko ze Rwandy a druhá pak Biljana Plavšić z bývalé Jugoslávie. Dále bych sechtěla zabývat Lynndie England, příslušnicí americké armády, která byla odsouzena k několika letům vězení po skandálu v Abú Ghrajb v roce 2003.

Válečné zločiny, které páchaly ženy, ale známe již z dřívějších dob.
V druhé světové válce spáchalo zločiny mnoho žen. Já jsem se zabývala dvěma, které jsou, myslím si, nejznámější. Jde o Irmu Grese a Ilse Koch. Irma Grese byla dozorkyní v několika ženských koncentračních táborech. Říká se o ní, že byla více sadomasochistická a extrémní v používání násilí než všichni ostatní muži. To je taková spojnice všech nacistických žen, které se aktivně podílely na násilí. O všech se říkalo, že byly horší než muži. Irma Grese byla na konci války odsouzena k smrti. Údajně měla poměr s Josefem Mengelem, byla lesba a nutila vězeňkyně k sexu. Tvrdí se, že si užívala mučení vězňů. Více než jiní. V té době jí bylo dvacet let, také bývá zmiňován její vzhled, byla to blondýnka. Je označována za největší mrchu druhé světové války, existuje o ní několik filmů.

Ilse Koch nebyla nacistickou příslušnicí, byla to manželka velitele koncentračního tábora Buchenwald. O ní se také říká, že si užívala mučení vězňů. Měla prý doma stínítka na lampu vyrobená z potetované kůže vězňů.

Bylo to dokázáno?
Nebylo. Existují svědectví, která říkají, že to nebyla lidská kůže. To už se asi nikdy nedozvíme, ale tato historka je asi tou nejznámější.

Kateřina Krulišová je přednášející na katedře bezpečnostních studií Metropolitní univerzity v Praze. Ve výzkumu se zabývá genderem a mezinárodní bezpečností, zvláště sexuálním násilím v ozbrojených konfliktech. V roce 2017 dokončila doktorské studium na Nottingham Trent University ve Velké Británii obhajobou dizertační práce o ženských pachatelkách válečných zločinů.

Biljana Plavšić byla vysoce postavená politička a po válce byla odsouzena za zločiny proti lidskosti. Čím obhajovala své činy?
Byla to prezidentka bosenské Republiky srbské během války v bývalé Jugoslávii na začátku 90. let. Je zajímavé, že byla dlouhou dobu akademička. Vstoupila do politiky těsně před válkou, tím se také obhajovala. Byla to jediná žena v mocenském kruhu kolem Miloševiče a Karadžiče. V roce 2001 se dobrovolně vydala Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Tvrdila, že je nevinná, ale během soudu se rozhodla přiznat ke zločinům proti lidskosti. Byla odsouzena na jedenáct let ve vězení a odseděla si sedm let. Nyní žije v Srbsku.

Hodně se o ní psalo v médiích v souvislosti s fotografií, na které je zachycena, jak překračuje tělo mrtvého muslimského muže a poté líbá na tvář nechvalně proslulého válečníka Arkana. Říkalo se, že s ním měla milostný poměr nebo do něj byla zamilovaná. To byla jedna z verzí v médiích, která vysvětlovala, proč se tak aktivně zúčastňovala onoho konfliktu.

Čeho se dopustila Lynndie England?
Byla příslušnicí americké armády, která mučila vězně v iráckém vězení Abú Ghrajb. V roce 2003 obletěly svět fotografie, na kterých stojí a mučí nahé vězně. Je zajímavé, že do toho bylo zapojeno dalších 12 lidí.

Ona byla jediná žena?
Byly tam další dvě ženy, ale ona se stala tváří celého skandálu. V mojí interpretaci proto, že nevypadala úplně typicky žensky. Psalo se o ní více než o ostatních protagonistech. Hovořilo se o její psychické nemoci, také o tom, že měla sexuální úchylky. Dále že nebyla dostatečně inteligentní na to, aby pochopila, čeho se dopouští.

Jak se tyto ženy obhajovaly?
Lynndie England využila toho, co o ní bylo napsáno. Tvrdila, že byla zamilovaná do svého velicího důstojníka, který ji požádal, aby na fotografiích pózovala. Říkala, že jen pózovala a nikdy se žádného mučení nedopustila.

Jak vysvětlovala svoje činy Biljana Plavšić?
Poté, co se rozhodla, že se přizná k části obvinění, se hájila tím, že si pamatuje trýznění srbského národa za druhé světové války. A prý nevěřila tomu, že by Srbové byli schopni někomu tolik ubližovat. Soustředila se na utrpení Srbů.

Přezdívalo se jí Železná lady.
Ano, v médiích. I z mé analýzy vyplynulo, že během dvouletého soudu nedala najevo žádné emoce. Toho si média všímala. Také byla důležitá její politika během války. Byla často spojována s tvrdým vedením státu a tvrdým vyjednáváním s politickými protivníky.

Čím se bránila rwandská exministryně Pauline Nyiramasuhuko?
Tvrdila, že by zločiny ani nemohla spáchat. Prý to pro ni bylo nemyslitelné, protože je matka čtyř dětí a Rwanďanka. V jejím podání nemohou rwandské matky páchat takové zločiny. Říkala, že by nebyla schopná ublížit ani kuřeti. Byla obviněna nejenom z organizování genocidy, ale také z organizování znásilňování žen a dětí společně se svým synem, velitelem milicí. Říkala, že pro rwandskou matku je nemyslitelné, aby posílala svého syna znásilňovat ženy a děti.

Opravdu vydala formální nebo neformální příkaz ke znásilňování?
Byla shledána vinou na základě svědeckých výpovědí. Soud trval 15 let.

Popsala jsi konkrétní činy, ale vím, že nechceš jít v popisu těch událostí více do hloubky. Zejména to nechceš říkat v médiích. Proč?
Nechci to skandalizovat už proto, že z mého výzkumu vyplývá, že média mají často tendenci ženské násilí popisovat bulvárně. Musíme si uvědomit, že lidé páchají zločiny z různých důvodů. Je to mix racionálních a iracionálních příčin, u každého je to jiné a je lhostejné, zda jsou to muži, nebo ženy.

Proč je součástí tvého výzkumu i mediální obraz těchto žen?
Média zásadně ovlivňují, co si společnost myslí. O těchto ženách se v západních – angloamerických – médiích psalo poměrně dost. Čekala bych, že se bude více psát o Pauline Nyiramasuhuko. Ten příběh je více skandální. Paradoxně jsem našla více článků o Biljaně Plavšić. Články jsou ale hodně repetitivní a bulvární. Opakují se zajímavé historky, o polibku Arkana nebo o znásilňování se synem. Ženy jsou zobrazeny celkem jednoduše, jako někdo bez vlastní vůle. Někdo, kdo neví, co dělá, nebo je psychicky nemocný.

Je možné, že to tak ale bylo? Jak je to v porovnání s muži?
Možné to určitě je. Je ale zajímavé se podívat právě na reprezentaci mužů, teroristů nebo válečných zločinců. Linie soukromého života nebo psychické nemoci není tak výrazná.

Jak jsou tedy vykládány válečné zločiny mužů?
Většinou jako politické přesvědčení, pokud jde o terorismus. Válečné zločiny jsou pak vykládány jako něco, co se bohužel stává. Ale pořád jsou muži viděni jako racionální političtí aktéři, kdežto ženy jsou reprezentovány jako iracionální a emotivní. Nejsme zvyklí si připouštět, že by mohly páchat zločiny ze stejných pohnutek jako muži. Neumíme přijmout, že ženy, úplně stejně jako muži, jsou za určitých okolností vůbec schopny politického násilí.

Radiodokument