Host do domu – Luděk Munzar (2018)

Přidal: Premek |

Únor 5, 2018

Luděk Munzar už sice dlouho nehraje v Národním divadle, ale přesto nepřestává překvapovat svoji činorodostí. Momentálně dokončil audio verzi své knihy Když jsem to slíbil. Knihu, která je velkým vyznáním jeho lásky k létání a samotě v oblacích. Velký herec a muž slova, který ho umí držet, ale také jím nepřestává být okouzlen, třeba na vlnách Českého rozhlasu. Možná znáte jeho televizní cykly Paměť stromů anebo Zpátky k pramenům, možná jste viděli některé z jeho představení, které odehrál za 33 sezón, které strávil v Národním divadle. O tom všem si s ním bude povídat Martina Kociánová.

Natočeno 2018. Premiéra 8. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:05 h). Repríza 26. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 16:04 h) k úmrtí L. Munzara. K poslechu zde.

Lit.: Kociánová, Martina – Horálková, Elena: „Teď se chvěju, aby to dobře dopadlo.“ Rozhovor s Luďkem Munzarem. In web ČRo 2 Praha, 8. 2. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit: Co by měli dělat komici, kteří mají smutné dny? Nemůžou nejít na scénu. Cinkne se do zvonku a začíná se. Ten „mus“ je strašnej, říká Luděk Munzar.

O slibu, který dal svému otci. O natáčení nové audioknihy. I o vzpomínkách a odmítání sentimentu.

„Nepamatuju se, a že je to let, co do rádia chodím, že bych se při natáčení rozběhl jako kluk do prázdné chodby, abych ze sebe dostal přetlak z pocitu, že jsem se teď touhle vzpomínkou vrátil k časům, kdy obloha byla taková, jaká měla být, kdy Labe vonělo a kdy jsem byl rozechvělý z prvních lásek. Teď se chvěju z toho, aby to dobře dopadlo.“

Takhle emotivně popisuje Luděk Munzar natáčení audioverze své knihy Když jsem to slíbil. K nahrávce dokonce sám vybíral i hudbu. „Objevil jsem pro sebe novou profesi. To, že vybírám muziku třeba jen pro odstaveček… Jsem překvapený z toho, že mě to tak naplňuje,“ přiznává.

Mazlení se vzduchem

Mottem knihy je slib, který dal kdysi svému otci, že se stane letcem. „Jsem rád, že mi pánbůh dopřál, že jsem mohl zaletět nad barák a udělat pár kotrmelců, když byl tatínek ještě zdravý a mohl jsem mu to ukázat. A že to tatínek viděl, tak jsem svůj slib splnil.“

Luděk Munzar přiznává, že o létání mluví s vášnivostí, s jakou nemluví o divadle. „To opravdu ne, to bych kecal. Létání je zkrátka nezaměnitelné. To se nedá ničím nahradit. To si člověk musí prožít. Já s přírodou nebojuju, já se s ní mazlím. Proto to mám tak rád.“

Vzpomínky ano, sentiment ne

Sentiment, to je, když je cit falešnej, když se lidem začne třást hlas, jak se sami dojímají. To je podvod. Opravdové tajemství se projevuje tichostí a pokorou, myslí si Luděk Munzar.

Kromě létání rád i vzpomíná. Ale z hloubi duše nesnáší sentiment. „To je, když je cit falešnej, když se lidem začne třást hlas, jak se sami dojímají. To je podvod. Opravdové tajemství se projevuje tichostí a pokorou.“ Hledání vzpomínek se prý nemůže zbavit.

„Neztratit je, obnovit si je… To mě dělá tím, kým jsem. Vzpomínky si hýčkám.“ Stejně jako ty na své velké herecké kolegy. „Mluvím o životě, ale je to o smrti. Kolik bylo velkých českých herců a hereček, se kterými jsem mohl být! Pánubohu vděčím za krásný úsek života, který mi dopřál.“

Úcta k Národnímu chybí

Podle Luďka Munzara se ze současného Národního divadla vytratila pokora. „To, co ti, kteří jsou teď v Národním, považují za svůj vztah k divadlu, na to se nemůžu koukat a nemůžu tomu tleskat. Všechno je to jinde. Ale k Národnímu divadlu je potřeba mít úctu.“

To nenapsal Seifert

V pražské Viole provází poetickým večerem Koncert na ostrově. „Od lidí se dozvídám, že to nenapsal Seifert, ale já. A ono to je moje. Když mluví o chorobách a blížící se smrti, jsou to stejná písmena, stejná slova. A když je řeknu na jevišti, tak se osvobodím. Už nemám takový strach, už se tak nebojím.“

Radiodokument