Reflexe: Divadlo! – Studentské divadlo (2018)

Mezi zahraničními hosty byla i devětatřicetiletá švýcarská tanečnice a herečka Stefanie Bolzli. Absolventka švýcarské Academie Teatro Dimitri, kterou v roce 1975 založil švýcarský klaun Dimitri se svou ženou Gundou a český herec a pedagog Richard Weber. Tato akademie nabízí jako jediná ve Švýcarsku studium pohybového a fyzického divadla. Stefanie Bolzli na ní nastoupila až, když už měla rozjetou kariéru tanečnice a performerky.

Pracovala jsem v různých oblastech umění – jako umělkyně, fire artist, tanečnice a také jako klaun. Ale v žádné produkci jsme neměla možnost spojit to všechno dohromady. A proto jsem se rozhodla studovat – abych našla cestu, jak všechny svoje schopnosti propojím v jeden celek,“ říká. A dodává: „Samozřejmě na akademii musíte následovat některá pravidla a ideje, ale na konci je vaše práce.

Studium na Katedře loutkové tvorby Divadelní fakulty Vysoké školy múzických umění v Bratislavě aktuálně dokončila Sidónia Féderová. Na festival Zlomvaz přijela s experimentálním autorským loutkářským projektem nazvaným Didaskálie jedného dievčatka. Vzešel z krátké autorské povídky a k divákům promlouvá pomocí vjemů, zvuků a obrazů. Namísto jasných slov se tvůrci snaží vyvolat atmosféru a proniknout do prostoru. O studiu na VŠMU Sidónia Féderová říká:

Šla jsem tam s tím, že budu pokračovat v různých experimentech, ale musím přiznat, že ne vždy se mi toto očekávání splnilo. Přece jen škola je tradiční systém s pravidly a zákonitostmi, které musíme dodržovat, a někdy je těžké z toho vystoupit.

Limity, ale i výhody, studentského divadla jsou podle ní ve studentovi samotném. Mladá autorka říká, že prezentovat studentskou tvorbu mimo prostředí své školy je. „Studenti zjistí, co funguje a co ne, zda se vydali správným směrem a zda je jejich inscenace svébytná a uplatnitelná někde jinde. Vystoupit z bubliny a své komfortní zóny je velmi nutné a potřebné,“ říká Sidónia Féderová.

Zkoušet nové věci a nebát se experimentovat, to je stěžejní i pro tvorbu další absolventky studia loutkového divadla, dvaadvacetileté Íránky Leily Ahmadi, která právě dokončila bakalářské studium na Teheránské univerzitě. Nejstarší a největší íránské univerzitě, která byla založena v roce 1934 a na které od počátku směly studovat i ženy.

Věnovala jsem se především psaní, napsala jsem několik scénářů. Ale po představení The Neighbours Think Nobody is Here jsem udělala další dvě zcela autorské performance. Zkouším nové věci, dramatické i vizuální. Na svém stole mám kameru a natáčím minimalistická videa, která prezentuji v galerii. Těžko říct, jestli je to divadlo nebo vizuální umění, to vážně nevím. A teď chystám novou věc pro jeden iránský festival a v té používám jako hlavní materiál papír – kartony fotografie, origami a podobně.

Studenti by měli experimentovat, i když se to nemusí vždycky povést, říká teatroložka z Divadelní fakulty múzických umění v Praze Eva Kyselová. Spolu s ní zkusíme odpovědět mimo jiné i na to, co vlastně může divák čekat od studentských představení a jakou optikou je má sledovat.

„Umělecké školy v Praze, Brně a Bratislavě jsou schopné dát studentům podmínky profesionálního divadelního procesu a přípravy. Musí se samozřejmě počítat s tím, že ne vždy to vyjde. Je dobré, když studentské inscenace mohou konkurovat profesionálním umělcům, ale pokud to tak není, není to problém. Studenti se pohybují v hranicích prostoru dané školy, která jim má umožnit tvořit bez ostřejší cenzury nebo úprav,“ říká Eva Kyselová.