Hovory Plus – Jolyon Naegele (2018)

Tehdy v 80. letech třeba informoval o událostech, o kterých se v socialistickém Československu veřejně nemluvilo, sledoval pád železné opony a po listopadu 1989 točil první rozhovory s Václavem Havlem. Když s novinařinou skončil, dělal dlouhá léta politického ředitele mise OSN v Kosovu. Dnes se prý natrvalo usadil v Česku, americké občanství si ale ponechal.

Česká politická kultura už připomíná Balkán

Se znalostí různých evropských regionů si tak může dovolit tvrdit, že česká politická kultura dnes připomíná tu balkánskou. „Třeba i proto, že v Srbsku nebo Kosovu bylo zcela běžné, co teď tady, tedy že post ministra zahraničí dělá zároveň i ministr vnitra (pozn. red.: rozhovor byl natočen ještě před jmenováním Tomáše Petříčka z ČSSD). Další měsíce budou pro tuto zemi dost klíčové,“ odhaduje Naegele.

Jako novinář sledoval pád totalitního režimu z bezprostřední blízkosti a nejeden rozhovor vedl s Václavem Havlem. „Idealizovat bychom neměli nic a nikoho. Proto tak rychle došlo ke zklamání veřejnosti po roce 1990… Faktem ale je, že Havel byl první, kdo přiznal, že nemá žádnou politickou zkušenost. Taky ji ani mít nemohl. Takový T. G. Masaryk byl ale léta poslancem ve Vídni, uměl mezi poslanci lobbovat a dostat, co chtěl. Co ale Havel doopravdy měl, byly dobré úmysly.“

Havel měl KSČ (a KSČM) zakázat

Američan vidí hlavní omyl 90. let, Havla a lidí kolem něj, v přístupu ke komunistům. „Byl k nim prostě příliš milý… Neřekl: Tak dost a KSČ má být zakázána. K tomu nikdy nedošlo. Bylo pak hodně zajímavé sledovat, jak KSČ (a pak i KSČM) neustále ve volbách dostávala obdobný počet hlasů. Tedy až doteď, ale jinak měli vždy nějakých 12−17 %… To znamenalo, že našli nějaké své voličské zázemí a změnilo se to až když nastoupily nové politické subjekty,“ všímá si bývalý novinář.

„Havel, Jiří Dienstbier, Dagmar Burešová a další se snažili národ přesvědčovat, co dělat. Možná špatně. Asi nepočítali s lidským faktorem, protože změnit společnost ze dne na den, nebo za pár let, rozhodně není snadné.“

Prý nám tady chyběla osvěta v nejrůznějších základních lidských oborech, které člověk nezdědí v genech. „Sice pak došlo k hospodářskému růstu, zvýšení životní úrovně a uvolnění trhu, ale česká společnost už nevypadá tak erudovaně, jak v 80. letech, kdy se tady stály fronty na knihy. Lidé nebyli připraveni na změnu. Až na ty polistopadové komunisty. Ti dobře věděli, co privatizovat, a taky právě oni nejvíc zbohatli.“

Češi zhloupli…?

Jolyon Naegele se do Československa poprvé podíval už ve svých 18 letech, v roce 1973. Nedokázali jsme se od nějaké kaňky dodnes oprostit? Něčeho zbavit? „Je to jistá provinciálnost, a to navzdory otevřeným hranicím. Stejné se ale jistě dá tvrdit třeba o Newyorčanech. Pozitivně ale vnímám, jak čeští historici prošťourali vaše dějiny. Myslím, že snad žádná jiná země nebyla tak rozpitvána, jako ta vaše.“ O to víc ho ale překvapuje velká neznalost dějin širokou veřejností, hlavně pak mládeží.

„U lidí této země bych očekával větší znalosti, a to i vzhledem k umístnění v Evropě. Učím šesťáky na základní škole a vyprávím jim o občanské společnosti a multikulturalismu. Jsem opravdu překvapený, jak málo toho vědí,“ nerad přiznává. Z celé třídy byli prý schopni odpovědět na otázku, co se stalo v roce 1918, jen dva žáci. Co to byla Mnichovská dohoda, rok 1948, komunismus nebo rok 1989 netušili.

„To něco říká o českém školství. Žák sice musí vědět, kdy byla Zlatá bula sicilská, ale proč se Jan Palach sebeupálil? Že to nebyl protest proti invazi sovětských vojsk, ale proti lhostejnosti národa? To už bohužel nevědí. Právě ta lhostejnost je tady dodnes,“ dodává.

Jak na něj působilo Československo 70. let? Proč v Česku nakonec zůstal? Odpovědi si poslechněte v rozhovoru s Davidem Šťáhlavským.