Plus Speciál – První republika (2018)

„Každý stát musíme posuzovat v dobovém kontextu. Československo bylo i ve světovém kontextu velmi slušným státem, na evropské poměry skoro výjimečným,“ domnívá se historik Martin Kovář, zároveň prorektor Univerzity Karlovy.

Dokládá to například tím, že přijímalo uprchlíky z nacistického Německa – což podle něj bylo jedním z důvodů, proč Československo tak nenáviděl Adolf Hitler.

„Nepochybuji o tom, že Československo byl životaschopný projekt, byť nedostal to půlstoletí, které chtěl Masaryk,“ dodává prorektor Univerzity Karlovy a zdůrazňuje, že loajalita jeho občanů byla mimořádná, protože ani v dobách hospodářské krize nepodlehli vábení extremistů a populistů.

Představa, že to byla svobodná republika, ve které se smělo vše, souvisí s idealizací Československa po roce 1989. První republika nebyla nekonečně svobodná a ideální země, ale byla velmi slušná. Martin Kovář

Vyzdvihuje také fakt, že nově vzniklý stát byl vyspělý z hlediska průmyslu, státní správy, občanské společnosti i množství kvalifikovaných lidí. „Tato část rakousko-uherského dědictví byla pozitivní, a i díky tomu Československo tak dobře fungovalo,“ doplňuje.

Zklamaní dělníci?

Podle historika Martina Jemelky se ekonomice dařilo od roku 1924 až do velké hospodářské krize. Dařilo se nacházet nové trhy, přičemž ten zaniklý rakousko-uherský částečně nahradily státy tzv. Malé dohody, tedy Jugoslávie a Rumunsko.

K novému státu si nakonec dokázaly najít cestu i ekonomické elity, včetně například Tomáše Bati – a to i přes to, že se musel rozloučit s rakousko-uherským trhem nebo s penězi z neuhrazených státních zakázek.

Vznik republiky provázely i naděje dělnických vrstev na znárodnění velkých průmyslových závodů. Ty se nakonec nenaplnily, což přispělo k rozdělení sociální demokracie a vzniku komunistické strany, a podle Jemelky je to klíčové i pro pochopení února 1948.

Stát stran

Historik a komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček poukazuje i na jeden z problémů nové republiky, kterým byla konstrukce československého národa. Češi a Slováci tím sice získali většinové postavení nad ostatními etniky, ale později se z jejich vztahu stal slabý článek.

„Slováci v tom viděli poručníkování staršího bratra. Bez ohledu na to, že Slovensko bylo za první republiky neuvěřitelným způsobem povzneseno. Bylo třeba od čechoslovakismu odejít, ale prezident Edvard Beneš této ideologii věřil až do své smrti,“ podotýká.

V parlamentu se také od poloviny 20. let projevovala krize pramenící z roztříštěnosti politické scény. Problémem podle Nováčka byly i tzv. volební reverzy, tedy podepsaná prohlášení o rezignaci, která kandidáti předem odevzdávali vedením svých politických stran. Pokud se následně poslanec či senátor straně vzepřel, tak o svůj mandát přišel.

S tím souhlasí i Kovář a dodává, že do politického života první republiky se ve 20. letech dlouho nedařilo zapojit německé strany. A sotva se to podařilo, začala sílit touha Slováků po autonomii a části sudetských Němců po připojení k Německu.

Kulturní republika

Ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček poznamenává, že Československo samo sebe chápalo jako kulturní stát. „Příznačné je, že v měsících a letech jejího vzniku se uvažovalo o vytvoření samostatného ministerstva kultury, což je v řadě jiných zemí neznámé,“ uvádí.

Za důležitou považuje i snahu vytvářet společnou československou kulturní identitu, tedy aby se s novým státem neidentifikovala pouze česká střední třída a elity. Naplnilo tedy Československo svůj kulturní potenciál?

„Vrchovatě. Myslím, že se k první republice máme stavět kriticky a rozumět tomu, proč nebyla tolik milována ve všech částech svého území, nebo analyzovat ten laskavý kolonialismus vůči Slovensku nebo Podkarpatské Rusi. Ale v situaci, ve které se nalézala, se k výzvám své doby stavěla statečněji než my dnes. Máme pocit, že náš stát kolabuje ve chvílích, kdy mu nic nehrozí,“ uzavírá Janáček.