Hovory Plus – Pavel Chrastina (2018)

„Tak jak to v té době bývalo, tak i my v Olympicu jsme nejdřív hlavně hráli a měli sólového zpěváka, jako byl jeden čas třeba Pavel Bobek,“ vzpomíná Pavel Chrastina. Než přišli Beatles, tak prý bylo běžné, že všichni spolupracovali autorsky vlastně na všem.

„Pak se i Olympic začal transformovat a s první a opravdu naší vlastní písní Dej mi víc svý lásky jsme měli obrovské štěstí. Nejen, že se hned tak chytla, ale taky naši přátelé z řad našich kritiků dokázali zdánlivě nemožné: Supraphon nám vydal první velkou desku. To nastartovalo celou kariéru kapely,“ říká dnes už legenda českého bigbítu. Taky hned dodává: „Já se ale za nějakou zvláštní legendu nepovažuju. Protože to je, jako by už člověk měl mít všechno za sebou. Kdepak… já to za sebou fakt ještě nemám.“

Text písničky Dej mi víc svý lásky jsme u Jandů na chalupě zkoušeli s Petrem psát oba. Div ne u jednoho stolu, jenže on to vzdal dřív a já to nakonec někdy v noci dopsal. Pavel Chrastina, zpěvák a baskytarista

Odchod z kapely? Ale já to chtěl…

Jak to bylo s odchodem Chrastiny od Olympiců v době největší slávy (v letech 1968−1969)? V internetových encyklopediích je rok 1969 i rokem, kdy od nich odešel.

„To ale není pravda, já odešel až po sedmi letech a emigroval až v roce 1980. My za tu dobu objeli celé Čechy, Moravu a Slovensko a začalo to taky mírně skřípat, taková miniponorka. A za druhé mě tehdy ta muzika a textařina malinko nestačila, tak jsem se začal zajímat o filmařinu.“ Chrastina začal studovat FAMU, katedru dokumentu, a postupem času to prý už dohromady prostě nešlo.

„Ve 3. ročníku FAMU jsem už musel kapele říct, že pokud chci dostudovat, tak už ty závazky nezvládnu. Oznámil jsem tak někdy v březnu, že se začátkem prázdnin končím, ale oni si hned udělali schůzi a vyhodili mne. Takže se to jen asi o dva měsíce uspíšilo.“ Z muzikanta se stal vystudovaný filmař, který od roku 1969 pracoval v televizi. Bohužel, dost špatná doba na začátek kariéry kvůli počátku normalizace.

V 80. letech jsem to vzdal

Nakonec skončil v Krátkém filmu Praha, kde dělal apolitické věci v zakázkové skupině a tam přežil normalizaci. „Až do roku 1980, kdy mne to přestalo bavit a kdy to vypadalo, že to tady bude snad na věčné časy… Tak jsme udělali doma plán, jak vycestovat přes Jugoslávii na Západ, a ono to se to povedlo.“

Pavel Chrastina měl snad psaní v genech. „Vždy se mi psalo dobře. Taky jsem jako dítě hodně četl, začínal jsem samozřejmě na poezii, hodně poslouchal muziku a doslova vyrostl na Voskovci a Werichovi, kterého jsme doma měli na deskách…“

Píšu dodnes, pro Neviditelného psa nebo Parlamentky

Mezi jeho oblíbence patřil i K. H. Borovský a jeho epigramy dodnes považuje za dokonalé, chytré věci. „Přestože to vypadá divně, tak jsem si asi vždy hodně a rád hrál s jazykem a se slovy. Hodně mi pomohl třeba Eda Kračmar ze Sputniků, který měl jedny z prvních hravých textů, tehdy ale spíš překladovky. Tak pomalu vznikalo to, z čeho pak vznikly mý texty u Olympiců.“

Texty Pavla Chrastiny si ale můžete přečíst i dnes. Už zhruba tři roky píše pro internetový deník Neviditelný pes, občas pro Parlamentní listy. „Novinařině jsem se ale učil za pochodu… Uměl jsem napsat komentář k filmu nebo scénář, ale tohle je jiné. K psaní mne dohnala doba a politická situace po roce 2015. Začalo to nájezdy migrantů do Evropy a toho si člověk prostě všimnout musel,“ dodává.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru.