Ranní Radiožurnál – Hodina před 1/5 (2018)

Přidal: Premek |

Prosinec 8, 2018

Seriál přináší příběhy lidí v neobvyklé situaci. Osudovou „hodinu před“ ale zažil každý z nás… Připravili Veronika Hlaváčová (1, 3, 5), Jan Herget (2, 4).

Natočeno 2018. Premiéra 3. – 7. 12. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál).

Obsah: 1. Hodina před vstupem do kláštera: Myslela si, že se vdá. Pak ale poznala řeholnice – 2. Hodina před premiérou: Je to jako v těhotenství, říká přední mim Radim Vizváry – 3. Hodina před obdržením státního vyznamenání: Řád bílého lva převzal Karel Lánský s klidem – 4. Hodina před mší: Než přistoupíte k oltáři, musíte se ztišit, říká arcibiskup Jan Graubner. – 5. Hodina před propuštěním z vězení: Doufám, že mi dají děti, věří 29letá Jolana.

Lit.: Hladíková, Kristýna: Hodina před: Když se změní celý život. In web ČRo 1 Radiožurnál, 7. prosinec 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Kolik síly je potřeba ke skutečné změně? A co když se vám celý život během jediné minuty otočí vzhůru nohama? Tento týden vám přineseme výjimečné příběhy lidí, které čekal důležitý okamžik jejich života.

Existují chvíle, které mění život. Reportéři Radiožurnálu sledovali, jak vypadá přechod do „jiného světa“: budoucí řeholnice před složením slibu celibátu, trestanou dívku před propuštěním z věznice, nebo herce a zpěváka těsně před vstupem na pódia – kde úspěch znamená vyvrcholení několikaleté práce, avšak chyba bolestivé osobní selhání.

Nezáleží na tom, jak dlouho se na tuto chvíli těšili a připravovali. Hodina před tím okamžikem je plná emocí. Někdy strachu, jindy radosti.

Lit.: Hlaváčová, Veronika – Švarcová, Alžběta: SERIÁL. Hodina před: Když se změní celý život. 1) Hodina před vstupem do kláštera: Myslela si, že se vdá. Pak ale poznala řeholnice. In web ČRo 1 Radiožurnál, 3. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Seznamte se, tohle jsou Renata a Markéta. Nebo také sestra Josefka a sestra Antonína. Dvě ženy z Blanska se ve stejný den rozhodly pro svatbu s Bohem. Řeholní slib, který se týká celibátu, chudoby a poslušnosti, skládaly v pražském klášteře školských sester.

Sestře Josefce (nebo také Renatě Musilové) je 36 let. Zatím pracovala v charitativních organizacích nebo sociálních službách. „Zatím jsem nenašla jiný a lepší způsob, jak žít s Ježíšem ve svém životě,“ vysvětluje, co ji k rozhodnutí vedlo. „Dřív jsem žila normálně: studovala jsem, pracovala…“ vzpomíná.

Život s vírou prožila i sestra Antonína, civilním jménem Markéta Bílková. Je jí 28 let a má vystudovanou speciální pedagogiku. „K víře jsem byla vedena odmala. Celý život jsem ale myslela, že se vdám. Než jsem poznala řeholnice,“ usmívá se.

Naši reportéři sledovali důležité okamžiky, které mění život. Poslouchejte další díly seriálu Hodina před na Radiožurnálu každý všední den od po 8:45.

Řeholní slib obnáší slib čistoty, chudoby a poslušnosti. Hospodařit musí sestry dohromady, jejich platy jdou na společný účet a dostávají měsíční kapesné. Čerpat mohou 500 korun měsíčně.

S tím, jak se blíží bohoslužba, během níž budou obě ženy skládat řeholní slib, roste nervozita. „Teď se musíme převléknout do slavnostního oblečení a pak půjdeme do kaple,“ říkají rozhlasové reportérce Veronice Hlaváčové.

Ta s nimi do jejich pokoje nesmí. Obě totiž žijí v části kláštera vyhrazené pouze sestrám. Reportérka se tedy mezitím vydává vyzpovídat rodiče sestry Antoníny. „Tušili jsme, že tíhne k duchovnu. Budeme ji v tom podporovat,“ neskrývá maminka dojetí.

Slib na rok

A pak už všichni míří do kaple. Právě tam vše za chvíli začne. Sestry Antonína a Josefka jsou převlečené, vypadají klidně. „Později se bude venku grilovat,“ upozorňují. „Bude i slivovice,“ smějí se.

Začíná bohoslužba. Během ní sestra Antonína a Josefka, obě původem z Blanska, skládají své sliby. Zatím, podle pravidel, na jeden rok. Až pak se sliby prodlužují…

Lit.: Herget, Jan – Švarcová, Alžběta: SERIÁL. Hodina před: Když se změní celý život. 2) Hodina před premiérou: Je to jako v těhotenství, říká přední mim Radim Vizváry. In web ČRo 1 Radiožurnál, 4. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Co se děje v divadle hodinu před premiérou? A jak tuhle hodinu prožívá herec-mim? Sledovali jsme Radima Vizváryho, držitele Ceny Thálie za rok 2016, hodinu před premiérou jeho autorské inscenace VIP.

„V divadle se vždy říká, že by to ještě chtělo týden. Nikdy jsem tomu nevěřil… a teď si říkám, že by to chtělo ještě 14 dní,“ říká Radim, zatímco si v divadelní šatně zavazuje boty. Zbývá hodina a tréma se projevuje na zdánlivých maličkostech.

„Je to jako v těhotenství: nevíte, jak dítě bude vypadat, až vyjde na svět,“ usmívá se herec. „Premiéra je velký porod.“

Důkladná rozcvička

Ani hodinu před začátkem není jasné, co dnes diváci uvidí. Radim se na poslední chvíli rozhoduje, že změní konec a škrtne poslední výstup. Celovečerní pantomimické představení je srovnatelné s výkonem tanečníka, proto se Radim Vizváry musí ještě, přímo na jevišti, důkladně rozcvičit.

Mim při představení mlčí, hlavou se mu ale honí spousta zvuků a slov. „Mim si počítá pohyby a kroky. Tanečník si pamatuje choreografii a mimové zase mimografii,“ vysvětluje.

Líčení a osobní rituál

Poslední minuty před začátkem představení patří líčení. Místo klasické bílé tváře asi bude mít Radim něco jiného: červené rty a tělový make-up.

Před každým představením prý tráví čas na jevišti. Jde o jeho osobní rituál, a jak upozorňuje reportéra Jana Hergeta, mluvit se mu o něm příliš nechce. „Je to pouze moje. Jde o jakousi modlitbu, kterou nikomu neprozradím,“ říká.

Když uvaděčky začnou vodit diváky do sálu, je už schovaný v zákulisí. A do hlediště se raději nedívá. Stojí zpříma, rysy jeho tváře jsou ostré. Jestli uspěl, pozná až ze závěrečného potlesku.

Lit.: Hlaváčová, Veronika – Kopecká, Mahulena: SERIÁL. Hodina před: Když se změní celý život. 3) Hodina před obdržením státního vyznamenání: Řád bílého lva převzal Karel Lánský s klidem. In web ČRo 1 Radiožurnál, 5. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V srpnu roku 1968 bylo Karlu Lánskému 44 let. Pracoval v Československém rozhlase jako vedoucí vnitropolitické redakce a během invaze vedl osm dní protiokupační svobodné vysílání. Za projevenou odvahu dostal 28. října nejvyšší státní ocenění, tedy Řád bílého lva.

V Belgické ulici, kousek od Českého rozhlasu, řídil Karel Lánský v srpnu 1968 přímo ze svého bytu protiokupační vysílání. Na stejném místě se pak o padesát let později chystá na Pražský hrad. Čtyřiadevadesátiletý Lánský mluvil o svých pocitech a dojmech před předáváním státního vyznamenání s reportéry Radiožurnálu.

Obléká se do černého obleku, protože organizátoři mají požadavek na tmavé oblečení. A jak se těší na slavnostní ceremoniál? „Já se těším z každého dne, kdy neupadnu a nenatluču si.“

Pak Karel Lánský míří z bytu na Pražský hrad. „Krásná ozdoba krásné Prahy,“ říká o výhlednu na Hrad. Nervózní prý není: „Trémista nejsem, nevím, proč bych měl mít trému.“

V areálu Pražského hradu se předkládají pozvánky. „Než tam dojdu, tak to skončí,“ žertuje Lánský během cesty do Vladislavského dálu. Cítí se prý klidně: „Určitě nejsem nervózní z toho, že se mě tady na něco budou ptát.“

Na co myslel Karel Lánský během předávání? „Já budu úplně upřímný. Já si myslím, že to, co dostanu, si zasloužím. Protože jsem tenkrát měl velice namále. Je to ocenění práce.“ Z vyznamenání má radost: „Byl bych pokrytec, kdybych řekl, že ne.“

Lit.: Herget, Jan – Švarcová, Alžběta: SERIÁL. Hodina před: Když se změní celý život. 4) Hodina před mší: Než přistoupíte k oltáři, musíte se ztišit, říká arcibiskup Jan Graubner. In web ČRo 1 Radiožurnál, 6. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jen jednou za rok můžete na vlastní oči spatřit nejvzácnější symbol české historie – lebku svatého Václava. Ta je vystavená při svatováclavské poutní mši ve Staré Boleslavi vždy 28. září. A jak se na tuto mši připravoval letošní hlavní celebrant, olomoucký arcibiskup Jan Graubner?

Arcibiskup na místo doráží necelou půlhodinu před začátkem mše. Působí klidně a suverénně. Vstupuje do kostela sv. Klimenta, který momentálně slouží jako převlékárna.

„Běžně nosím jednoduchý kříž, který jsem kdysi dostal darem od papeže Jana Pavla II. K této pouti jsem si ale vzal kříž z olomoucké katedrály, na kterém je svatý Václav,“ říká Jan Graubner, zatímco si za pomoci svého asistenta obléká jednotlivé části liturgického roucha.

Je vidět, že praktická stránka příprav je pro něj rutinní záležitost. „Každá mše je velká záležitost. Když člověk přistupuje k oltáři, potřebuje se nejen obléct a připravit, ale také ztišit, protože chce vstoupit do svatých tajemství. Do nich musí člověk vstoupit s pokorou a vědomím Božího milosrdenství,“ vysvětluje.

Rozechvění, nebo tréma?

Přípravy svatováclavské mše má na starosti ceremonář Vojtěch Mátl. Je tři čtvrtě na deset, uděluje tedy poslední instrukce.

Výjimečnou chvílí je okuřování lebky svatého Václava v úvodu mše. „Člověk cítí úctu. Je to světec, je to dávná osobnost, která vryla hlubokou stopu do dějin celého národa,“ přiznává Jan Graubner těsně před začátkem samotné mše. A jak přípravy prožívá? Trému prý necítí, rozechvění ovšem ano.

Lit.: Hlaváčová, Veronika – Švarcová, Alžběta: SERIÁL. Hodina před: Když se změní celý život. 5) Hodina před propuštěním z vězení: Doufám, že mi dají děti, věří 29letá Jolana. In web ČRo 1 Radiožurnál, 7. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: 300 dnů čekala na to, až bude zase na svobodě. Na své dvě dcery se za mřížemi snažila nemyslet – to aby tolik nebrečela.

Jolaně je 29 let. Do vězení ve Světlé nad Sázavou se dostala za krádeže. Naše reportérka Veronika Hlaváčová s ní strávila poslední hodinu před propuštěním na svobodu. Balila si věci, loučila se, vracela si šedé trestanecké oblečení, dostala zpět své osobní věci… a pak bez jediného ohlédnutí odešla.

Balení v slzách

„Nejprve sbalím prostěradlo, peřinu a deku. Všechno zabalím a udělám z toho kouli,“ začíná Jolana s přípravami.

Ve své cele strávila 10 měsíců. „Psala jsem dopisy, měla jsem výtvarnou činnost a pohybovou aktivitu. V automobilce jsem také vyráběla autodíly,“ vzpomíná na čas strávený ve vězení. „Přibrala jsem tu 13 kilo, teď vážím 59 kilo.“

Pokoj Jolana sdílela se sedmi dalšími ženami. Ty dojatě pláčou. „Jolana pro mě byla jako sestra, dávala nám naději, že to zvládneme,“ přiznává jedna z nich.

„Doufám, že mi dají děti“

Chvíle propuštění se blíží a nervy pracují. „Potím se, klepu se, mám divné pocity,“ neskrývá mladá žena. „Když mě zavřeli, o všechno jsem přišla. Mám dvě dcery, Leontýnku a Šarlotku. Moc jsem tu ale na ně nemyslela. Protože když myslíte na děti, hodně pláčete. A tady se musíte přizpůsobit místnímu životu.“

Teď už ale na nic jiného než na svou rodinu nemyslí. „Doufám, že budu ten nejlepší vánoční dárek. Že budou mít radost, že je maminka doma, že už nebudou v dětském domově. Doufám, že si najdu dobrou práci a bydlení a že mi děti dají.“

Pak už zbývá jen vyřešit pár administrativních věcí – a Jolana definitivně opouští vězení. „Dýchá se mi dobře,“ směje se. Nastupuje do auta, které pro ni přijelo, a už se neohlíží.

Radiodokument