Jaro 1969 aneb Docela obyčejné dny (2019)

Přidal: Premek |

Červen 3, 2019

Jaro roku 1969 není jen obdobím nástupu normalizace. Lidé žijí své obyčejné životy: nejsou tužkové baterie, lékaři odcházejí do emigrace, obyvatelé měst využívají první volné soboty a začínají si kupovat chalupy a chaty na venkově. Každodennost jara 1969 připomene už za chvíli v pořadu Archiv Plus Milena Štráfeldová.

Natočeno 2019. Premiéra 31. 5. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h) v cyklu Archiv Plus. Repríza 2. 6. 2019 (ČRo Plus, 14:34 h.); 29. 3. 2024 (ČRo Plus, 15:10 h.).

Lit.: Štráfeldová, Milena: Jaro 1969 aneb Docela obyčejné dny. Jak vypadal každodenní život před padesáti lety? In web ČRo Plus, 31. květen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jaro roku 1969. Čechoslováci jásají nad vítězstvím hokejistů nad Sověty na mistrovství světa ve Stockholmu a v Praze vytlučou výlohy Aeroflotu. Pro Moskvu je to poslední kapka: Dubčeka v čele komunistické strany nahradí Husák. Normalizace se rozběhne na plné obrátky. Lidé přesto dál chodí do práce, nakupují a jezdí na dovolenou. Jak vypadal každodenní život před padesáti lety?

Doba paradoxů

Jde o dobu plnou paradoxů. Na jedné straně policie zadrží během noční razie stovky osob, aby režim demonstroval svou sílu. Přitom je však stále ještě prostor pro umělce, z nichž se už brzy stanou nepřátelé socialistického zřízení. Vycházejí knihy Ludvíka Vaculíka nebo Bohumila Hrabala. Československý rozhlas ocení hry Milana Uhdeho či Karola Sidona. A v Divadle Na zábradlí má premiéru Ptákovina Milana Kundery.

Jako podivné déjà vu působí tehdejší debata o nové budově Národní galerie v Praze. Na její výstavbu se měly použít peníze z Fondu republiky, kde se díky veřejným sbírkám sešlo na čtvrt miliardy korun. Novostavba měla stát na Letenské pláni nejpozději v roce 1979. Co k tomu dodat? Nová budova Národní galerie nestojí dodnes, rozruch kolem této instituce je však stále.

Další stavbu, na kterou se lidé skládali, se naštěstí dokončit podařilo: šlo o první dětskou SOS vesničku v Doubí u Karlových Varů. Za pouhý rok se na proslulém kontě 777 SOS dětské vesničky sešla mimořádně vysoká částka 28 milionů. Položení základního kamene se zúčastnila i manželka prezidenta republiky Irena Svobodová.

Nebyl chléb, ale hry ano

V běžném životě se přitom lidé stále potýkali s řadou nedostatků. Nebyly byty, na nová auta se vedly pořadníky, přidělení telefonu trvalo roky. Chyběly dokonce i tužkové baterie. Důvod? Byly vyprodány po srpnové okupaci, kdy měl každý u ucha malý tranzistorák a lovil v něm zprávy, co se kde děje.

Nedostatkové však nebylo jen zboží, ale i lidé. Z pohraničí například mizeli lékaři. Krajský úředník naznačil i kam – do exilu. Jen na Tachovsku jich ubylo 50 %, hrozil kolaps zdravotní péče. Ty zbývající bylo potřeba uplatit: novými byty, automobily i (na tehdejší dobu ohromujícími) částkami věrnostních odměn ve výši desítek tisíc korun.

Když není chleba, nabídneme lidu alespoň hry, řekli si nejspíš soudruzi. A zjara roku 1969 ještě povolili volbu královny krásy. Rozhlas tak mohl přinést bizarní reportáž, jak se Prahou projížděly finalistky této soutěže na kapotách tří nablýskaných mercedesů. Pražané, kteří v té době stáli frontu třeba na tužkové baterie, na ně opravdu museli hledět s pusou dokořán!

Radiodokument