Mozaika – Jean-Dominique Brierre (2019)

Ve své práci jste se věnoval životopisům velkých hudebníků. Nyní jste zamířil do světa literatury. Proč?

Měl jsem velkou chuť napsat knihu o literatuře, a protože je Kundera jeden z mých nejoblíbenějších autorů, bylo rozhodnuto. Navíc, kniha, kterou jsem chtěl napsat, neexistovala. To byly dva hlavní důvody, proč jsem to udělal.

Bylo vám od začátku jasné, že nenapíšete klasický životopis Milana Kundery?

Problém s Milanem Kunderou je ten, že je skrytou osobou. Už několik desítek let odmítá většinu setkání s novináři i dalšími, kteří se zajímají o jeho tvorbu. Vůči médiím je velmi opatrný. Věděl jsem tedy, že bude těžké napsat biografii na základě jeho života. Tak jsem udělal opak: začal jsem od jeho díla, které jsem se pokusil osvětlit konkrétními epizodami a situacemi jeho života. Nešlo mi o jeho soukromý, osobní život, ale spíš o dějinné souvislosti. Přišlo mi to důležité, protože francouzská veřejnost příliš nezná historii střední Evropy. Nenajdete v ní žádná odhalení o soukromém životě či autorových láskách. Musím přiznat, že z Kunderovy reakce jsem měl strach. Než jsem knihu začal psát, adresoval jsem Kunderovi dopis, v němž jsem ho upozornil na to, že kniha vzniká. Požádal jsem ho zároveň setkání, přestože jsem věděl, že bude nemožné. Na dopis mi nikdy nepřišla odpověď. Když jsem knihu dokončil, poslal jsem mu ji. K mému překvapení mi Kundera zaslal krásný dopis, v němž mi poděkoval. Pochopil jsem, se mu kniha opravdu líbila. Přestože má v současné době zdravotní problémy, měli bychom se v nejbližší době setkat a poobědvat.

Abyste zrekonstruoval Kunderovu dráhu a zasadil ji do širšího historického kontextu, opřel jste se o svědectví jeho přátel a spolupracovníků, včetně filozofa Alaina Finkielkrauta, českého filmového kritika A. J. Liehma, který také žil ve Francii, nebo François Kérela, překladatele Kunderových románů do francouzštiny. Jak probíhala tato spolupráce? Bylo snadné přimět je, aby o Milanu Kunderovi mluvili?

Lišilo se to případ od případu. Pro Alaina Finkielkrauta to nebyl problém. Co se A. J. Liehma týče, tak s ním jsem se nesetkal v Praze, ale vedl jsem s ním telefonické rozhovory, které byly velmi zajímavé. Navzdory vysokému věku si vše pamatoval velmi přesně. S Françoisem Kérelem, žijícím v Ženevě, to bylo o něco těžší. Zpočátku spolupracovat nechtěl, obával se, aby to Kunderu nepobouřilo. Říkal mi: „Víte, Milan je velmi citlivý. Příliš si nepřeji, abyste o něm mluvil… “. Po několika měsících ale nakonec souhlasil, a mluvil se mnou především o své vlastní roli překladatele. Sama dobře víte, jak je překlad v Kunderově případě důležitý, a jaký význam v jeho díle má. Přestože psal roky v češtině, jeho knihy česká veřejnost číst nemohla číst, jeho prvními čtenáři byli Francouzi! Kérel, který do francouzštiny převedl 90 % Kunderových děl, mi sdělil řadu zajímavých detailů především o jejich vzájemné spolupráci.

François Kérel například říká, že když Kundera nebyl s něčím spokojený, mluvil na něj v češtině…

Ano. Když jsem se ho zeptal, jestli spolu mluví ve francouzštině nebo v češtině, řekl: „Mluvíme oběma jazyky… Když se mnou ale Milan mluví v češtině, není většinou spokojený!“ V této souvislosti bych chtěl něco objasnit: nemluvím ani nerozumím česky, ale dopis, který mi zaslal Milan Kundera, byl napsán v češtině. Požádal jsem tedy François Kérela o překlad, a ten mi řekl: „Ve vaší knize je tolik českých pramenů a zdrojů, mluvíte tolik o českém kontextu, že by člověk řekl, že nutně mluvíte i českým jazykem.“

Čeští čtenáři by pravděpodobně reagovali podobně. Z knihy se skutečně zdá, jako byste češtinu znal a velmi dobře ovládal…

Při tvorbě knihy jsem použil mnoho českých dokumentů, které jsem našel v knihách nebo na internetu. Musel jsem je ale nechat přeložit do francouzštiny nebo angličtiny, protože jsem jim nerozuměl přímo. Mám na mysli třeba články Milana Kundery nebo Václava Havla, které jsem musel nechat přeložit, abych z nich mohl citovat.

V knize hovoříte jen velmi málo o Kunderově soukromém životě, tedy až na osobu, která měla na jeho život velký vliv: tedy otce Ludvíka Kunderu, mezinárodně uznávaného pianisty, muzikologa a profesora. Na začátku knihy říkáte, že Ludvík Kundera s velkou pečlivostí dohlížel na hudební výchovu svého syna, který byl až do svých 25 let rozhodnutý pro kariéru hudebníka. Co znamená pro vás, muzikologa, psát o o roli, kterou hudba hraje v Kunderových románech?

Kunderův případ je v literatuře velmi ojedinělý. Neznám jiného současného spisovatele, v jehož díle by hudba hrála takovou roli. Kundera hodně a často píše o celé řadě skladatelů a hudebníků – včetně Beethovena, Janáčka či Stravinského. Hudba zároveň zcela zásadně určuje a ovlivňuje styl jeho psaní. Znamená to, že on své romány píše, komponuje podobně jako hudební skladbu se všemi náležitostmi – rytmem, pomalými a rychlými částimi… Je to jedinečný fenomén. Samozřejmě, že jsou i jiní spisovatelé, jako například Lawrence Durrell, kteří byli hudbou ovlivněni, nikdo ale tak silně a hluboce jako Milan Kundera.

Jednu z posledních kapitol knihy věnujete aféře, kterou v roce 2008 podnítil český týdeník Respekt. Mladý spisovatel podle něj na počátku padesátých let údajně udal studenta komunistické tajné policii. François Ricard, jeden z Kunderových blízkých spolupracovníků, nedávno v rozhovoru pro Radio Praha řekl, že jen stěží pronikal do ambivalentního vztahu, který část české veřejnosti ke Kunderovi má. Měl jste také potíže pochopit tento komplikovaný a ambivalentní vztah? Proč jste považoval za důležité přiblížit francouzskému čtenáři tuto aféru?

Protože francouzský čtenář, který nezná českou situaci, může mít dojem, že Kundera je národním hrdinou. Já jsem ale chtěl uvést věci na pravou míru. Ze svědectví, která jsem četl a získal od Čechů, jsem nabyl dojmu, že jejich postoj ke Kunderovi je rozporuplný. Mnozí ho považují za jednoho z největších českých spisovatelů. Jiní, především čeští intelektuálové, mu vytýkají především jeho komunistickou minulost, a také fakt, že po sametové revoluci zústal neviditelný: ničeho se neúčastnil, veřejně nevystupoval, neobjevil se v médiích a ani nevystopil na žádné konferenci. Kundera se rozhodl neúčastnit se, být nepřítomný. Je ale třeba říci, že tato nepřítomnost se netýká pouze České republiky, ale celého světa.

Co nového jste o Kunderovi objevil, když jste knihu psal?

Nepochyboval jsem o tom, že v šedesátých letech hrál Kundera jako komunistický intelektuál důležitou roli. Kundera sám o této minulosti příliš nemluví, nic nepopírá, má ale tendenci vše minimalizovat. Stykem s dokumenty a archivy si ale člověk skutečně uvědomí, jak významným a prvořadým intelektuálem v české společnosti tehdejší doby byl. To ve Francii zcela ignorujeme.

S jakými potížemi jste se při psaní potýkal? Samozřejmě vedle tajemství, která Milana Kunderu obklopují?

Hlavní problém byl skutečně spojen s touhou Kundery zůstat ve stínu. Chtěl jsem například mluvit s Antoinem Gallimardem, jeho vydavatelem a přítelem. Když jsem volal jeho asistentovi, řekl mi: „Nebude to možné, protože Kundera ani jeho žena Věra si nepřejí, aby se o nich mluvilo. Chtěl jsem se tedy setkat s jinými svědky ve Francii, ale ti mi ani neodpověděli. Například spisovatel Benoît Duteurtre, který je Kunderovým blízkým přítelem, a jistě by byl vhodným adeptem na rozhovor. Kunderovi nejbližší dobře vědí, že si vědomě a dlouho drží odstup i hájí svá tajemství. Neposbíral jsem tedy všechna svědectví, která bych si býval přál.