Je jaká je – Meda Mládková (2012)

Přidal: Premek |

Září 11, 2019

Hostem byla mecenáška Meda Mládková. Řeč byla o jejím setkání s Františkem Kupkou i o tom, zda obstojí umění dnešní. Proč zasvětila život umění? Jaké to je, když darujete obrovsky cennou uměleckou sbírku a on ji nikdo zase až tak moc nechce? Moderuje Martina Kociánová.

Natočeno 2012. Premiéra 25. 12. 2012 (ČRo 2 Praha, 11:00 h.; 30 min.). Repríza (upravená) září 2019 ke 100. narozeninám Medy Mládkové; 3. 5. 2022 (ČRo 2 Praha, 17:04 h.) k úmrtí Medy Mládkové.

Lit.: Kociánová, Martina: Na 2. svátek vánoční jsme přivítali pravou dámu. In web ČRo 2 Praha, 25. prosinec 2012 (článek). – Cit.: Na Hod boží si totiž Martina Kociánová povídala se znalkyní umění a mecenáškou Medou Mládkovou.

Řeč byla o jejím prvním setkání s Františkem Kupkou i o tom, zda obstojí umění dnešní. Proč s mužem zasvětili život umělcům, kteří zůstali tam, kam oni nemohli, v Československu? Jaké to je, když konečně můžete darovat svému městu, tedy Praze, uměleckou sbírku obrovské hodnoty a on ji nikdo zase až tak moc nechce?
Povídání o umění, křivdě, kočkách i čokoládě s Medou Mládkovou si poslechněte v záznamu rozhovoru (viz „Přehrajte si celý příspěvek“).

Meda Mládková
Narodila se v Zákupech. V roce 1946 odešla do Švýcarska, kde vystudovala ekonomii v Ženevě a spolu s dalšími československými exulanty vydávala časopis Současnost. Poté se v Paříži věnovala studiu dějin umění na pařížské Sorbonně a v l´École du Louvre. Meda Mládková založila první československé exilové nakladatelství – Edition Sokolova, kde vydala první knihu o Toyen, napsanou André Bretonem, básně Ivana Blatného a Peroutkova díla.
Zdroj: museum kampa

Lit.: Kociánová, Martina – Taud, Rostislav: „Kdybych měla děti, možná by všechno bylo jiný.“ Meda Mládková jubilující. In web ČRo 2 Praha, 8. září 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: 100. narozeniny mecenášky a sběratelky umění připomínáme jejím rozhovorem s Martinou Kociánovou z roku 2012. Poslechněte si povídání o umění, křivdě i čokoládě.

Meda Mládková nejprve bojovala se svou vlastní, aby jí mohla pomáhat. Pak bojovala, aby mohla postavit Sovovy mlýny, aby měla Werichovu vilu a mohla ji rekonstruovat, aby mohla postavit park. Nevyčerpává ji to? „Možná že mě to naopak udržuje,“ směje se v rozhovoru s Martinou Kociánovou.

Osudový Kupka

Svět by možná ještě neznal jednoho z momentálně nejceněnějších malířů Františka Kupku, kdyby se o to nepostarala. S manželem dokonce prodali v Americe dům, aby mohli koupit jeden zásadní Kupkův obraz. A pak ho věnovali Národní galerii.

„Cítili jsme satisfakci, když jsme ho mohli darovat. A taky nám psali lidi: Konečně víme, kdo je Kupka. To byl úžasnej obraz. My jsme mu pomohli, že vlastně vůbec poprvé ho lidi viděli,“ vysvětlovala Mládková.

Rozdala jsem všechno

„Já nemám tendenci věci vlastnit, spíš je chci darovat. Co bych s tím dělala? Nemám děti. Možná kdybych měla děti, že by všechno bylo jiný. To je možný, to nevim. Ale to, že nemám děti, a to, že můj manžel tak strašně miloval tuto zemi, tak je pro mě samozřejmý, že všechno dávám. Já jsem dala všechno.“

Já často přemejšlim, co je úkolem umění. Já si myslim, tim krásnem se třeba člověk stává lepší, že jo? Já nevím, já to nemám vyřešený. A co je krásné? Ne, to nevím. Meda Mládková

Existuje dnes umělec, do kterého by měla chuť investovat taky tolik energie? „Jistě existuje. Ale já ho neznám. Už je nevyhledávám, protože mám tolik práce. A už to není můj cíl života,“ svěřovala se v roce 2012. „Já už nic nehledám. Já už jsem stará. Já bych tak jako žila z toho, co jsem prožila.“

Každý den sním jednu čokoládu

Jaké byly její zlaté časy? „Já bych řekla život v Paříži. Tam jsem žila sedm roků. Studovala jsem výtvarné umění, potkala jsem Kupku a mýho manžela. To byla nejkrásnější doba mýho života.“ A kdyby měla říct, kde má domov? „Tak to by byla Amerika. Bohužel.“

Jak se udržuje svěží a v kondici? „Za prvé každej den jím jednu čokoládu. Pak mám dobrej krém na obličej, mám stejnej už třicet roků. A pracuju pořád, pořád něco vymejšlim, to je důležitý. Pořád jít dopředu. A to já asi jdu.“

Jak se poprvé setkala s Františkem Kupkou? Proč s mužem zasvětili život umělcům, kteří zůstali tam, kam oni nemohli, v Československu? Jaké to je, když konečně můžete darovat svému městu, tedy Praze, uměleckou sbírku obrovské hodnoty a on ji nikdo zase až tak moc nechce?

Radiodokument