Deset rocků, které otřásly světem, a deset básní – rovněž otřesných (2004)

Přidal: Přemek |

Únor 10, 2006

Dokument o padesáti letech rock´n´rollu. Připravil Jan Halas. Režie Jiří Kamen.

Interpretují Hana Kofránková a Pavel Soukup.

Natočeno 2004.

Recenze:

Petr Pavlovský: Rádio – Abrahámoviny rokenrolu (Literární noviny, 37/2004)

Na přesném datu zrodu rozhodujícího směru populární hudby naší civilizace druhé poloviny minulého století se odborníci sotva shodnou; ti rozumnější se o to ani nebudou pokoušet. Je to jeden z typických rozmlžených údajů „někdy mezi“ nebo „okolo let…“. Právě to ovšem umožňuje jedincům, aby si sami v příslušném intervalu určili, kdy začal rokenrol právě pro ně nebo v okruhu jejich tehdejších životů. Pro rozhlasového redaktora Jana Halase je to zřejmě rok 1954, protože za rozhodující mezník považuje natočení legendární skladby Rock okolo hodin, resp. Rock Around the Clock, čímž je zároveň řečeno, že za vynálezce hudebního směru rock’n’roll považuje Billa Haleyho. Proč ne, vždyť i někteří kunsthistorikové přisuzují kupříkladu počátek impresionismu konkrétnímu malíři.

Ta „naše civilizace“, míněno euroamerická, byla ovšem tehdy, alespoň oficiálně, obzvláště heterogenní. Rock sice, stejně jako předtím swing, okamžitě nastoupil globalizační vítězné tažení naším světem; ale ještě tvrději než swing narazil na jeho totalitní režimy. Pokud jde o náraz swingu u nás, popsal to myslím Josef Škvorecký v řadě próz dostatečně, jakkoli právě jím vydané paměti Kamila Běhounka (Má láska je jazz, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1986) ukazují vztah mezi nacistickým režimem a swingem v mnohem umírněnější podobě. Už se ale těším na paměti některého z našich prvních rockerů (věk už na memoáry mají, Běhounek zemřel v šedesáti sedmi), až se nám svěří se vztahem mezi rockem a režimem komunistickým. Třeba Petr Janda, pokud jej příliš nevytíží senátorování? Příznačná je zde už pojmenovávací kamufláž – zkuste se zmínit před šedesátníkem ze Západu, že hudba vašeho mládí byla anglicky nazývána big-beat. Neznámé synonymum rokenrolu?

Na rozdíl od swingu, který k nám ještě přišel „po svých“ (gramofonové desky, partitury a konečně i orchestry), rokenrol procházel železnou oponou téměř výhradně na rozhlasových vlnách (především Radio Luxembourg), jakkoli často rušených. Měl to prostě těžší, o tom nemůže být sporu. Zkrátka: bez rádia by česká omladina let padesátých skončila u častušek. A proto je nanejvýš správné, že je to právě rozhlas, který padesátiny rokenrolu připomíná a slaví.

Jan Halas nahradil domácí hudební scénu scénou literární a svůj scénář k půlstoletému výročí, který pro ČRo 3 – Vltava natočil režisér Jiří Kamen, nazval Deset rocků, které otřásly světem, a deset básní – rovněž otřesných. Ke konfrontaci jsou ideální krajnosti a těch se nám zde dostává: skladby, které vznikly ve svobodném světě, mimo vliv, ba i pouhý zájem jakéhokoli režimu, jsou prostřídávány s básněmi, které v téže době vznikaly u nás v oficiální akci Pracující do literatury. V ohlášení pořadu je to nazýváno „kompresionistickou metodou“, ale už to je nutno chápat jako výraz jeho humorné stránky: průhledná mystifikace (pseudouměnovědný žargon) se střídá s nechtěnou komičností opusů „lidových básníků“.

Co tedy slyšíme? Deset klasických rokenrolových skladeb v podání deseti špičkových zpěváků – feministky prominou, ale ženy mezi nimi opravdu nejsou (na rozdíl od vokalistů swingových) – je prokládáno deseti básněmi (žen i mužů vyrovnaně). Přiznávám se, že zatímco za šedesátiletý život jsem každý z oněch „rockšlágrů“ slyšel nesčetněkrát, z těchto dávno neznámých českých slovesných tvůrců ke mně dolehlo pouze jméno jediné: Anežka Gorlová. Nejspíš kvůli groteskní snaze spářit folklor a ideologii: „Tatíčku můj milý, povím vám novinu/ šeci ludé dobrí už do družstva idú…“

Na první poslech by se mohlo zdát, že tato konfrontace je nelegitimní a neférová. Hudba se tu porovnává s literaturou, světové s českým, klasické (ve smyslu časem prověřené) se zapomenutým. Na druhé straně ale organizátoři několika vln akce Pracující do literatury, v podstatě totožní s ochránci našich občanů před rokenrolem, konfrontovali stejně: byli přesvědčeni o nicotnosti západního populárního umění ve srovnání s tím socialistickým. Navíc nutno přiznat Haně Kofránkové i Pavlu Soukupovi, že básně recitují seriózně, bez ironizování, po smyslu – a ony nesmyslné ani dost málo nejsou: svůj zjevný smysl mají, jakkoli falešný.

Srovnává se tu samozřejmě umění s neuměním. Právem, protože právě toto a podobné neumění se ve své době, s podporou vládnoucího režimu v zádech, suverénně pasovalo na umění a vše jiné zadupávalo do země. Nutno zdůraznit, že zde nejde o kýč, nýbrž o grafomanii. Toto není tvorba řemeslně zdatných producentů, kteří zneužívají talent, vědomosti a zkušenosti lidí. Jakkoli z estetického hlediska šunt, z hlediska etického je do jisté míry omluvitelný – ti lidé psali své verše pravděpodobně bona fide. A pokud kýč, tak nikoli komerční, ale ideologický, tedy ne kýč zaměřený na masovou oblibu, ale na oblibu u režimních elit. Nic nového, srov. takzvané nordické umění v Německu v druhé polovině 30. let minulého století.

Snad každého pamětníka oněch dob (neblahých padesátých let) pořad potěší a pobaví. Jednu výhradu však přece jenom vyslovit musím: Když už se staví proti sobě slovo a tón, proč nevyužít toho, že i rokenrolové hity jsou podloženy texty, a to texty dodnes většině posluchačů ne plně srozumitelnými? Jejich české překlady by pásmu dodaly kus autentičnosti a noetické hodnoty. Rané rokenroly totiž českými zpívanými texty většinou opatřovány nebyly (nesměly se zpívat ani česky), a když, tak šlo spíš o provokace typu „Sovětští mužici vypustili družici, Lajku do ní nacpali a chcípnout ji tam nechali…“, jak si pamatuji z dětství (zpívalo se na melodii Rock Around the Clock). I v textech rokenrolových písniček by se jistě našlo něco básnického neumění nebo i nezáměrné komiky, ale jsou z nich patrné i myšlenky, kterými tehdejší mládež na Západě žila. Alespoň informační (mimoumělecké) české překlady by vzaly argumenty těm, kteří tvrdili a někdy dodnes tvrdí, že zatímco přesvědčeným komunistům šlo v padesátých letech o ideály, kultura, kterou zakazovali, žádné pozitivní ideje neobsahovala. V rockových skladbách ovšem o texty, jejichž autory zpěváci většinou nebyli, tolik nešlo. A tak nebyl moc důležitý ten kriminál v Presleyho Jailhouse Rock, o Tutti Frutti Malého Richarda nemluvě. Naproti tomu, oč šlo Janu Navrátilovi Ivančickému v básni Budujeme pětiletku, je zřejmé, i když jazykově poněkud zmatečné. Plány se dost dobře nedají budovat, ty se dají pouze plnit…, anebo také ne.

Radiodokument