Osudy – Nina Ingrišová 1/5 (2010)

Přidal: Přemek |

Duben 27, 2010

Rozhlasové vzpomínky ženy cestovatele a hudebníka Eduarda Ingriše. Připravil Vilém Faltýnek. Technická spolupráce Ladislav Reich.

Natočeno 2010. Premiéra 26. – 30. 4. 2010. Repríza 21. – 25. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: anonym: Osudy Niny Ingrišové. In web ČRo 3 Vltava, 22. srpen 2017 (článek). – Cit.: Nina Ingrišová se do Brna přestěhovala až po roce 2000, ale jako by sem patřila odjakživa. Zkušenost a jazyk brněnského dětství nevymazalo ani 55 let v exilu. Žije tu už řadu let, ale situace má pro ni poněkud trpkou příchuť. Rodinné vazby lety odloučení zeslábly, je nucena pozorovat, že povědomí o jejím muži Eduardu Ingrišovi, předválečném hudebníkovi, který se v exilu přeškolil na cestovatele, fotografa, filmaře a podnikatele, je mizivé a oživovat se jí ho daří jen se značnou námahou. A navíc je tu všechno tak jiné, než bylo za časů jejího dětství. A jiné, než zná z USA.

O to radši se Nina Ingrišová vrací do vzpomínek. Mluví o tatínkovi Viktoru Vasiljeviči Karpuškinovi (*1901), který jako kubaňský kozák emigroval do Československa a poznal zde Marii Brychtovou (*1903) z moravské obce Veverská Bítýška. Nina byla jejich jediným dítětem. Vzpomíná na útěk rodiny před osvobozující Rudou armádou, na čtyři roky v německých uprchlických táborech, dlouho očekávaný výjezd do Brazílie, kde tatínek zeměměřič živil rodinu prací při osidlování brazilských pralesů.

Na konci 50. let rodina Karpuškinových znovu mění domov a stěhují se do Los Angeles. Zde se Nina v krajanské komunitě setkává s Eduardem Ingrišem. Ten má tehdy za sebou dvě dobrodružné plavby na balzových vorech Kantuta a natočený cenný filmový materiál, který v USA zpracovává. Po složitých peripetiích mají manželé Ingrišovi v rukou filmy, se kterými 10 let objíždějí severoamerický kontinent.

Když Ingrišovi táhne na sedmdesát, snaží sepsat své paměti. O předválečné hudební Praze, o tom, že byl nejmladším českým dirigentem na profesionálních scénách. O spolupráci s Járou Kohoutem. O úspěšné kariéře fotografa v Peru, o svých dobrodružných cestách… Nina dokonce prodává úspěšnou firmu, aby manželovi pomohla s prací. Bohužel, Eduard Ingriš v roce 1991 umírá.

V roce 2002 se podařilo přes ing. Miroslava Zikmunda zprostředkovat převzetí Ingrišovy pozůstalosti Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně a krátce poté se Nina Ingrišová rozhodla přesídlit zpátky do České republiky. Poslechněte si její pětidílné rozhlasové vzpomínky (s unikátními dokumentárními záběry).

Radiodokument