Osudy – Miloslav Chlupáč 1/10 (2010)

Natočeno v r. 2004.
Repríza u příležitosti nedožitých 90. narozenin M. Chlupáče.
(* 10. 7. 1920 – † 29. 11. 2008)

Anotace z webu ČRo (2010) je téměř doslovně převzata z r. 2004:

Miloslav Chlupáč patří k našim nejvýznamnějším současným sochařům. Narodil se v roce 1920 v Benešově u Prahy, otec – klasický filolog a slavista – tam učil na místním gymnáziu latinu a češtinu; matka měla silný vztah k Francii, byla členkou benešovské pobočky Aliance Francaise. Už jako středoškolský student čte francouzskou poezii – Guillauma Apollinaira, Paula Verlaina, Arthura Rimbauda, z českých autorů ctí především Vladislava Vančuru. Když při práci v plenéru sleduje svého profesora kreslení, „fauvistického“ malíře Ladislava Šímu, prožije určující setkání….

„Bylo to pod stromy u rybníka a na obraze byly velké barevné plochy a rázné štětcové linie sumárního podání. Ale zeleň i modř – ty tóny byly čistší, barevnější, hlubší, i tvary pravdivější než sama skutečnost. Jako ve snovém světě – jako báseň o vodě a stromech, něco, co bylo za tím motivem, pod jeho běžnou slupkou, jádro zcela očištěné od všeho zbytečného. Asi jsem tehdy nejen poznal, ale pocítil tu věc, co je to – malovat. Měl jsem od té chvíle touhu se s tímto světem sblížit.“ – Na otcovu otázku, jestli má jeho syn výtvarné nadání, ale Ladislav Šíma „podle pravdy odpověděl, že snad by uměl nebo mohl umět všechno, jen kreslení a malování, to opravdu ne“. Po maturitě v roce 1939 začíná Miloslav Chlupáč studovat v Praze medicínu. Po uzavření vysokých škol krátce pracuje v dílně kamenického mistra Blahomíra Podpěry. Po zvládnutí základů kamenického řemesla nastupuje praxi u Otokara Velinského, mistra kamenosochařské dílny při Akademii výtvarných umění v Praze. Tady se seznamuje s mnoha významnými umělci, například Bohumilem Kafkou, Janem Kavanem, Janem Laudou, Vincencem Makovským, Aloisem Soprem, Bedřichem Stefanem nebo Marií Zlatníkovou. Po večerech dál intenzívně kreslí. V roce 1941 je sice přijatý na Státní uměleckoprůmyslovou školu, ale nastoupit může až po zrušení omezení stanoveného okupačním režimem. Na doporučení profesorů Jaromíra Pečírky a Václava Nebeského je už od roku 1944 registrovaný Odborovou organizací výtvarných umělců. Díky registraci na čas nemusí pracovat pro Říši. Před koncem války působí v neoficiálním žákovském spolku, ze kterého se později ustavuje fakultní rada- Miloslav Chlupáč se stává jejím předsedou. Rada spoluurčuje profil školy, spolupracuje při klauzurních pracích a při hodnocení studentů, požaduje pro UMPRUM statut vysoké školy, spolurozhoduje, kdo bude navržen na místo vysokoškolského profesora. Přijetí návrhů doprovázejí potíže na Ministerstvu školství a kultury. Rada proto uspořádá protestní průvod a obsadí dvůr ministerstva. Ministr Zdeněk Nejedlý se velice zlobí, ale Miloslava Chlupáče nakonec přijme, převezme od něho jména nových profesorů – Jana Baucha, Emila Fillu, Františka Tichého, Josefa Wagnera. Od června 1946 pracuje jako výtvarný referent a výtvarný redaktor nezávislého týdeníku Kulturní politika. Koncem je roku 1948 je s mladým redaktorem rozvázaný – pro zásadní názorové neshody – pracovní poměr. Koncem září 1949 přestane týdeník existovat. Přicházejí 50. léta.

Sochař Miloslav Chlupáč je nejen zasvěceným pamětníkem, ale i výborným vyprávěčem. V desetidílném cyklu s nadhledem bilancuje vlastní životaběh, vzpomíná na šedesátá léta plná naděje i na těžkou dobu normalizace. Na setkání se známými umělci a osobnostmi, na sochařská sympozia, na cesty do zahraničí. Uvažuje o smyslu a nezastupitelnosti umění, o lidských vztazích, o stavu společnosti. Ve čtyřiaosmdesáti letech rozvíjí další plány do budoucna. V roce 2004 připravil Jiří Hůla.