Páteční večer v lázni (2010)

Voda jakožto základ života byla vždy spjata s lidskou kulturou. Odedávna se tekoucí vody i prameny čisté vody těšily velké vážnosti a úctě. Koupele měly často podobu očistných rituálů, očišťovaly člověka nejen fyzicky, ale i duševně. Základy léčebného koupání můžeme nalézt již ve starověkém Řecku, Římě, v Orientu. K renesanci lázeňství došlo v 16. století, kdy si lékaři opět začali všímat léčebných účinků minerálních vod, předepisovali léčebné koupele, věnovali se stravovacím a pohybovým aktivitám pacienta. Skutečného rozkvětu pak doznalo lázeňství v 19. století, kdy lékaře zaujaly účinky koupelí v kyselkách – uhličitých vodách. Uhličité koupele se začaly využívat k léčbě nemocí srdce a cév, kyselky byly používány k pitným kúrám, k inhalacím. A 19. století také přineslo obrovský rozvoj lázeňských míst.

Mezi základní prostředky balneologie nepatří jen voda, ale také bahno a rašelina. Bahno jako přírodní léčebný zdroj se začalo medicínsky využívat již v 16. století. V oblibě byla bahna říční nebo rybniční. Tekuté bahno se buď nanášelo na celé tělo a nechávalo se zaschnout, nebo se lidé v bahništích přímo koupali. Rašelina a slatiny se pro koupele a zábaly začaly využívat až na počátku 18. století. Existuje ještě celá řada dalších faktorů, které ovlivňují příznivý efekt lázeňské léčby. Je to skladba potravy, pohybová aktivita, klima, ale i počitky zrakové. Mocnou složkou úspěšné léčby je stav duše pacienta, jeho víra a důvěra v účinnost léčby…