Bytosti zvané houby 1/2 (2010)

Přidal: Přemek |

Listopad 24, 2010

Jiří Kamen. O sbírání hub jako českém fenoménu, který vstoupil do poezie, hudby, filozofie a do osudů lidí. V dokumentu hovoří filmaři Vít Janeček a Bernard Šafařík, malíř houbových komiksů Karel Jerie, kurátorka výstavy Mezi zvířetem a květinou (motiv houby v současném umění) Magdalena Wells a houbaři Petr Knápek alias Forrest, doc. Zdeněk Šafář, Ladislav Solomčík a Ctibor Vlček. Redaktor Michal Lázňovský. Podíl na scénáři Lukáš Kamen. Ukázky z houbařské literatury četl Lukáš Hlavica. Hudba: Kepa Junkera, Philip Glass, Fridrich Gulda a John Powell. Technická spolupráce: mistr zvuku Roman Špála, záznam a střih Jitka Kundrumová.

Natočeno v roce 2010. Premiéra 1. a 8. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 2 x 60 min.). Repríza 6. 8. 2011; 9. a 16. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 9:50 – 11:00 h.); 13. a 20. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:00 – 9:00 h.) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava; 22. 8. a 29. 8. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.

Repríza 6. 8. 2011 byla doplněna aktuální předmluvou.

Lit.: Kamen, Jiří: Bytosti zvané houby. In Týdeník Rozhlas 49/2010 (článek). – Cit.: Před dvěma lety jsem pro vltavskou Víkendovou přílohu připravil dvouhodinovou kompozici o houbách. Nazval jsem ji podle jedné legendy severoamerických indiánů Nebe, kde všichni jedí houby… V pořadu jsme mimo jiné hledali odpověď na otázku, zda jsou Češi nejlepšími houbaři na světě, věnovali jsme se životu hub, jejich sbírání, konzumaci a jejich úloze v magických obřadech v Evropě, Asii a Americe.

Pořad slyšel pan Ladislav Solomčík, houbař a znalec hub, který pracuje na recepci Českého rozhlasu v Praze. Pozval mě, abych s jeho přáteli, houbaři a mykology Petrem Knápkem alias Forrestem, Ctiborem Vlčkem a Zdeňkem Šafářem jel na houby. Takto nenápadně vznikl Radiodokument Bytosti zvané houby, který Vltava zařadila do svého programu 1. a 8. prosince vždy od 21.45.

Své vyprávění o houbách bych rád uvedl dvěma citáty, které jsou jakýmsi skrytým mottem pořadu: „Plodnice houby vyrůstá skokem, a stejný skok představuje také, když z podvědomí vytane myšlenka.“ (Andrej Stankovič) „A vizte houby v lese! Tu nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince. A to všechno splétají pouhé nitky houbové, dlouhé, tenké, pouze sem tam přehrádkou článkované. Zde tady vlákna myslí, budují, malují. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie v těchto nízkých bytostech, která v plazmě mozku Rafaela, Rembrandta, Mozarta, Beethovena byla činnou, když svá díla tvořili.“ (Josef Velenovský)

S mikrofonem kdesi v lese

Houby inspirovaly i básnické dílo Ivana BlatnéhoPoprvé jsme vyrazili letos v dubnu na kačenky české. Pak jsme uspořádali další houbové výpravy. Vždycky jsem se pokoušel natáčet. Ještě před našimi výpravami jsem si přečetl autobiologické zamyšlení filozofa Zdeňka Neubauera nazvené O houbách, našel jsem houbové nové inspirace v poezii, ve výtvarném umění a ve filmu. A tak postupně vznikal dvoudílný Radiodokument, jemuž jsem dal název Bytosti zvané houby (Zdeněk Neubauer se ve zmíněném eseji hlásí k odkazu biologa Josefa Velenovského: „…jistě na základě svého morfologického instinktu došel jako první k přesvědčení, že houby nejsou vůbec rostlinami, nýbrž představují samostatnou třetí říši organismů – regnum mycetale – bližší živočichům nežli rostlinám.“)

Natáčel jsem s filmovými dokumentaristy, s Vítem Janečkem, autorem filmového eseje Houba, a s Bernardem Šafaříkem, který pro Českou televizi chystá dokument o houbaření jako typickém českém fenoménu. V které jiné zemi než u nás najdeme na náměstí nebo i na méně významných místech sochu Houbaře? Pyšní se jí město Svratka a jejím autorem je Antonín Odehnal.

Televize už vysílala Šafaříkovy dokumenty o jiných českých fenoménech, o chalupaření a tanečních. Bernard Šafařík žil desítky let ve Švýcarsku, a tudíž disponuje tím správným odstupem od českých dějů. „Také Švýcaři rádi sbírají houby, i když ne tak vášnivě a v takovém množství jako Češi,“ řekla mi spisovatelka Erika Pedretti, německy píšící autorka, která pochází ze Šternberku u Olomouce a nyní žije ve frankofonní části Švýcarska na břehu Bielského jezera. „Mám obytný přívěs, ve kterém píšu, a už na cestě k němu nacházím hodně hub. S Libuší Moníkovou jsme našly spousty krásných hub. Češi jsou dobří houbaři, skoro jako Italové,“ dodala.
Houby v poezii

Jak praví jedno západočeské rčení, nejlepším houbařem je ten, kdo dobře a hodně lže. Že by i proto houby inspirovaly básníky Vladimira Nabokova, Jaroslava Seiferta, Ladislava Stehlíka, Jakuba Demla, Konstantina Biebla nebo Jaroslava Seiferta?
„Nejskromnější houbička oplývá životem blízkým našemu. Je vydařenou básní svého druhu. Naznačuje cosi vyššího, co se skrývá v každé částečce materie, ideu či ducha, který těmi částečkami hýbá a skládá je dohromady,“ napsal do svého deníku americký filozof a esejista David Henry Thoreau.

Sám pro sebe jsem „objevil“ krásné houbové obrazy Ivana Blatného: „Z okapu jitřních střech, kde jako v bystřině / se valí haluze a mladá zelenina. / Křemenáč růžový a ryzec barvy vína, / broušená ranní chuť, jiskří a chladí mě.“
Houbaří i básník Ivan Wernisch. S prozaikem a básníkem Arnoldem Nowickým chystá houbařskou kuchařku. „Houby rostou všude. Rostou někomu i na nohách, za ušima. Houby jsou úplně všude. Koncertní mistr si neuvědomuje, že mu ňáká houba roste v houslích,“ řekl Ivan Wernisch v rozhovoru pro Revolver Revue.

Rukama nebo nohama?

„Nesmí se s houbama zacházet nohama. Houby jsou pro horní končetiny,“ prohlásil v jednom rozhovoru Andrej Stankovič, velký houbař, básník, filmový kritik a autor výroku „Život je pro mě imaginovat houbu.“ Stankovič si celá desetiletí vedl houbařský deník. Účastnil se mykologického výzkumu v prostoru keltského oppida na Závisti. Ale co se týče hub a lidských končetin, se mýlil. „V mechu jsou tu a tam hrbolky a někteří lidé nad nimi mívají zvláštní pocit, schopnost nohou poznati, kde jsou houby – tak jako jiní poznají, že jdou nad bývalým hřbitovem nebo starodávnou chodbou. A ta radost, když se odhrne mech! Tam se naparuje hřib, který ještě neviděl slunce, bílý jak panenská nevinnost.“ Autorem předešlého odstavce je Michal Mareš, anarchista, spisovatel a spoluzakladatel Haškovy strany Mírného pokroku v mezích zákona. Dávám mu za pravdu. Ostatně i můj otec v houbařském zápalu propátrával lesní mechy bosou nohou. Já jsem ten houbový cit v nohách bohužel nezdědil.

Amanita muscaria

Karel Jerie: Mykóza (olej na plátně)„Motiv houby prochází dějinami umění a kultury již od pravěku. Patří k téměř nepovšimnutým ikonografickým tématům,“ tak začíná Petr Šimon svou studii Metamorfózy houby v umění, kýči a designu. V roce 2008, pět let poté, co vyšel jeho houbový článek v Art & Antiques, připravila kurátorka Magdalena Wells pro Galerii Klenová Klatovy výstavu Mezi zvířetem a květinou, motiv houby v současném umění. V katalogu výstavy se kurátorka zabývá úlohou houby v dějinách výtvarného umění. Právě na toto téma Magdalena Wells v Radiodokumentu hovoří. Mluvili jsme mimo jiné i o houbách v dílech Josefa Lady, Jaroslava Panušky nebo Josefa Váchala. Dostali jsme i k současnému umění, pro které se svět hub stal vděčným tématem, a k malíři Karlu Jeriemu. V jeho pojetí hub a houbaření můžeme jako předobraz objevit mýty, ve kterých houby vystupují jako symbol jinakosti, exotičnosti. Stará náboženství „vzývala“ houby v souvislosti s bohy. Houby se vyskytují ve fantaskní a scifistické literatuře. V Jerieho komiksech se houby stávají dokonce mimozemšťany. Už v malířově diplomové práci se objevují první muchomůrky. K tématu hub a lesa se Jerie stále vrací. Vytváří sérii portrétů houbařů a fantastických lesních výjevů a v cyklu Houbaři proměňuje poklidné hledání hub v krvavý lov, v „houbařskou“ štvanici tajemných lesních bytostí se subtilními mužskými a ženskými těly s hlavami muchomůrek červených (Amanita muscaria). „Muchomůrkovité“ hlavy maluje ovšem ve tvaru smržů obecných.

Tvůrčí vzmachy v choreografii časů

Na závěr svého houbového přemítání, ke kterému mě inspirovaly přípravy pořadu Bytosti zvané houby, jsem si nechal citát ze zmíněného eseje Zdeňka Neubauera. Následující pasáž považuji za jeden z nejkrásnějších textů, jaký jsem kdy o houbách četl. „Výsostným vtělením vlastního jevu, jehož nezávislost na funkci nelze rozumně brát v pochybnost, je skupina hub s nelibým, leč přiléhavým názvem hnojníky. Z jejich plodnic výtrusy vůbec nevypadávají: po dozrání se celý klobouček změní v inkoustovou kaši, která stéká po třeni zpět na zem. Ztráta funkce nevede – jak bychom na základě platných biologických představ mohli očekávat – k zakrnění plodnic. Vysvobození z funkčních omezení dává příležitost k vrcholným estetickým výkonům. Plodnice hnojníků představují jedny z nejdokonalejších útvarů v celé říši hub. Některé druhy hnojníků vytvářejí ze svých plodnic pravé skvosty. To platí zejména pro velmi drobné druhy, s kloboukem zvícím v průměru někdy jen dva až pět milimetrů. A tato křehká krása umně zřaseného, průsvitného, často třpytivými drahokamy posetého závoje, chvějivě se vznášejícího na nitkovitém, skoro neviditelném třeni sotva dva nebo tři centimetry nad povrchem jejich nevábného substrátu, nad kobylinci a kravinci, trvá sotva několik hodin. Její filigránská, jinovatkovitá jemnost povstává a udrží se pouze za ranní rosy. Jakmile slunce povystoupí, změní se v kapičku výtrusové suspenze, aby stekla dříve, než vyschne. Tento mikrozázrak lze proto pod lupou pozorovat jen v domácích kulturách pod skleněnými zvony: v zimě, mimo sezonu, jsem navlhčoval části onoho materiálu nasbíraného na lukách během léta. Pod jejich klenbou se mi zjevovaly světy plné krásy a zvláštního řádu, dle něhož různé druhy hnojníků, ale i jiných hub čekaly na svůj čas, kdy nastoupily na scény zjevnosti, zprvu nesměle, brzo dospěly k svému tvarovému vrcholu, následovány opozdilci, na nichž se už projevovaly známky sestupu a únavy, aby s posledními, zakrnělými jedinci ponechaly místo dalším tvůrčím vzmachům jiných druhů v podivné choreografii časů… Království skřítků, kam smějí jen ti, kdo jsou ochotni trávit celé hodiny den co den se zatajeným dechem pozorováním… kobližků!“

Radiodokument