Fonogramy – Humor je nejdůstojnější projev smutku (2011)

Přidal: Přemek |

Březen 5, 2011

Rozhlasový portrét Miloše Kopeckého. Připravil a uvádí Jiří Hubička.

Ze záznamu hovoří Miloš Kopecký.

Natočeno 2011. Premiéra 11. 2. 2011 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h). Repríza 8. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: Hubička, Jiří: Miloš Kopecký: Humor je nejdůstojnější projev smutku. In web ČRo Archiv, 30. 8. 2013 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Připomínku hereckého umění Miloše Kopeckého otevřeme úryvkem ze slavné rozhlasové inscenace Shawova Pygmalionu. Natočil ji v roce 1968 režisér František Štěpánek a do hlavních rolí obsadil Jiřinu Bohdalovou coby Lízu Doolitlovou a Miloše Kopeckého coby profesora Higginse.

V roce 1968 byl Miloš Kopecký na vrcholu své herecké slávy. Už tři roky byl členem Divadla na Vinohradech, ve kterém na dlouhá léta zakotvil poté, co prošel celou řadou pražských scén (divadlo Větrník, Realistické divadlo, Národní divadlo, ABC, Hudební divadlo Karlín, divadlo E.F.Buriana…), hrál hlavní role v moha českých filmech a četné příležitosti dostával i v televizi a v rozhlase. Na svůj původně pestrý sled různých angažmá s úsměvem vzpomíná v úryvku z pořadu, který byl natočen v roce 1979.

Pokud o sobě Miloš Kopecký v závěru předchozí zvukové ukázky říká, že nebyl bohém, pak je nepatřičně skromný. Pokud se sám necítil bohémem, pak mu bohémství bylo často přisuzováno… což ovšem byl spíše obraz jeho rolí, typů, do nichž byl obsazován, nežli skutečného života. Jeho doménou se staly postavy obdařené ironií, sarkasmem, jistou dávkou cynismu…. Dokonce v celé řadě případů hrál vyslovené padouchy. Vzpomeňme jen jeho padoucha Hogo Foga z Brdečkovy komedie Limonádový Joe.

V tomto vyznání Miloše Kopeckého není ani tak důležité zjištění, že neměl žádné koníčky, ani to, že za jistý druh koníčka označil zájem o slečny, podstatné je ono závěrečné povzdechnutí, ona upřímně vyjádřená touha od všeho utéct, na všechno zapomenout. Jen nenápadně tak z jeho slov probleskuje vážný psychický problém, jenž Kopeckého po léta trápil. „Humor je nejdůstojnější projev smutku“, tedy citát, který jsem použil do titulku této vzpomínky, je hercův autentický výrok.
„Miloš Kopecký trpěl jako málokdo z českých umělců naší doby…“, uvádí psychiatr doktor Cyril Höschl. Z jeho stati věnované Miloši Kopeckému dále cituji:
„Ve velké a slavné rodině trpících se ocitl vlivem své genetické výbavy a několika osudovým ranám. Ještě před svou smrtí mi dal písemný souhlas k tomu, že mohu o jeho chorobě psát. Činím tak tedy rád, ve službách jeho památky….Miloš Kopecký trpěl celou řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura. Jedna však mezi nimi dominovala, a tu sám považoval ze všech za nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.“

Malý portrét velkého herce Miloše Kopeckého zakončíme nikoli úlohou divadelní, nebo snad rozhlasovou – ale rolí občanskou. Kopecký nikdy nepatřil mezi herce, kteří by byli vůči normalizačnímu režimu konformní, současně však nebyl nikdy ani odvážným rebelem. Proto se pro všechny zasvěcené stalo velkým překvapením Kopeckého odvážné a nekompromisní vystoupení, které učinil v květnu roku 1987 na tehdejším sjezdu Svazu dramatických umělců. Z nahrávky, která tehdy kolovala málem jako samizdat, jsem vybral pasáž, jíž se herec obrací na tehdejší mocné.

Lit.: Hubička, Jiří: Miloš Kopecký: Humor je nejdůstojnější projev smutku. In web ČRo Archiv rozhlasu, 15. 2. 2013 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Tento výrok, ve kterém se zračí dvojlomnost humoru, pronesl kdysi herec, který dovedl humor ve velkém rozdávat, přičemž ovšem jeho soukromý život byl naplněn často hlubokými smutky a depresemi. Miloš Kopecký.

Miloš Kopecký se narodil 22. srpna 1922, zemřel před 17 lety, 16. února 1996.
První zvuková ukázka, která pochází z rozhlasového archivu a vypovídá nejen o Miloši Kopeckém, ale také o jeho kolegovi a po jistou dobu i hereckém partnerovi Miroslavu Horníčkovi, pochází z roku 1963, tedy z doby, kdy měla premiéru Horníčkova hra Tvrďák, napsaná na tělo oběma hercům. Jejich popularita v té době začala narůstat. A tak dostávali – zejména v rozhlase – prostor velmi často společně. V tomto případě byli podrobeni fiktivnímu výslechu, protože byli nařčeni z nezodpovědnosti. Ponoukali totiž lidi ke smíchu. Což bylo v oněch letech podezřelé.

O svých hereckých začátcích však Miloš Kopecký dovedl vyprávět i velmi vážně. Ostatně – byl ve své podstatně člověk nesmírně vážný, hloubavý a – jak je dobře známo – depresivní. Kořeny jeho depresí, které se v průběhu života prohlubovaly a sílily, hledali jeho blízcí a přátelé ve značně pohnutých situacích, jež prožil jako mladík za války. Jeho maminka, židovka, byla deportována do Osvětimi a nad dvacetiletým Milošem se hrozba koncentráku tísnivě vznášela po celou dobu okupace. O těchto dobách nerad vyprávěl. Vzpomínky, které natočil v několika rozhlasových pořadech, se vztahují až k jeho poválečným hereckým začátkům, konkrétně k divadlu Větrník.

Postupně se Kopecký ve Větrníku dočkal i důstojnějších úloh – nejprve němých, posléze i mluvených. V roce 1947 ho objevil i film – účinkoval v prvním barevném českém filmu, jímž byl Jan Roháč z Dubé.
Po etapě Větrníku přišla celá řada dalších angažmá, v některých divadlech vydržel ovšem jen velmi krátce.

V předchozí pasáži svého vyprávění je možná Kopecký nepatřičně skromný – pokud se sám necítil bohémem, pak mu bohémství bylo často přisuzováno… což ovšem byl spíše obraz jeho rolí, typů, do nichž byl obsazován, nežli skutečného života. Jeho doménou se staly postavy obdařené ironií, sarkasmem, jistou dávkou cynismu…. Dokonce v celé řadě případů hrál vyslovené padouchy. Poprvé je uplatnil – po krátkých angažmá v Realistickém divadle, v Městských divadlech pražských a u Emila Františka Buriana – na scéně divadla ABC.

Když Jan Werich divadlo ABC na začátku 60. let opustil, odchází z něj i Miloš Kopecký. Následovala ona veleúspěšná éra spoluúčinkování s Miroslavem Horníčkem, zejména pak ve hře Tvrďák, které společně odehráli 250 repríz. V roce 1964 se však dvojice rozchází a Kopecký zamířil do Hudebního divadla Karlín. Zde si však začal uvědomovat, že je stále vytrvaleji vřazován do jednoho typu rolí. Za pestřejším spektrem hereckých příležitostí pak odešel do divadle Na Vinohradech, kde pak působil až do konce své herecké dráhy. 60. léta pak pro Kopeckého znamenala úspěch nejen na jevišti, ale také ve filmu, v televizních a rozhlasových inscenacích. Jednou z těch rozhlasových byl profesor Higgins z Shawova Pygmalionu. Z této rozhlasové inscenace, kterou v roce 1968 natočil režisér František Štěpánek a v níž po boku Miloše Kopeckého hrála Jiřina Bohdalová Lízu Doolittlovou, je naše dnešní poslední zvuková ukázka, která připomíná herectví Miloše Kopeckého.

„Miloš Kopecký trpěl jako málokdo z českých umělců naší doby…“, uvádí psychiatr doktor Cyril Höschl. Dále píše: „Ve velké a slavné rodině trpících se ocitl vlivem své genetické výbavy a několika osudovým ranám. Ještě před svou smrtí mi dal písemný souhlas k tomu, že mohu o jeho chorobě psát. Činím tak tedy rád, ve službách jeho památky. – Miloš Kopecký trpěl celou řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura. Jedna však mezi nimi dominovala, a tu sám považoval ze všech za nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.
Za léta styku s Milošem Kopeckým jsem postřehl, že větší publicita (například televizní uvedení filmu s ním v hlavní roli) měla na jeho zdravotní stav paradoxně negativní vliv. Jakmile reprízovali „dr. Strossmayera“, věděl jsem dopředu, že mi bude volat a hlásit, že je zle. A vskutku tomu tak bylo. Dalo se to předvídat. Po uznání nesmírně toužil, ale přišla-li náhle široká publicita, jako by se zastyděl a valem se ubíral do ulity své melancholie.“

Radiodokument