Bad boy aneb Nepolepšitelný útěkář „Ota Kar“ (2011)

Nikdy se nevzdával, vždy hledal cestu ke svobodě, a jak sám říkal, dokázal pod nosem utéct Göringovi i Gottwaldovi – ať už důmyslným krtčím tunelem nebo dírou ve střeše. Miloš Doležal, autor radiodokumentu Bad Boy aneb Nepolepšitelný útěkář „Ota Kar“ se s plukovníkem Černým setkal několikrát. Pátral i po jeho osudech ve varšavské věznici a v Německu. Poslední setkání se uskutečnilo v Praze, kterou plukovník Černý navštívil spolu s dalšími anglickými letci v červnu 2009, tedy jen několik měsíců před svou smrtí. Řád Bílého lva mu byl udělen téhož roku in memoriam. (…)

Otakar Černý se narodil měsíc po vzniku nové republiky, 28. listopadu 1918 v Křenovicích v rodině přednosty stanice. Doma a na brněnském gymnáziu dostal základní formaci: člen Sokola, čtenář Karla Čapka a legionářské literatury, nadšený posluchač Voskovce a Wericha, zapálený pro matematiku a fyziku.

Evropu však začala svírat nacistická obruč a tak sotva dvacetiletý Černý neváhal s volbou – nikoli akademická kariéra, ale prostějovská pilotní škola. Okupace jej zastihla v Praze na letišti ve Kbelích a jeho první velký útěk směřoval z obsazené vlasti přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie.

Rok 1941, nacisté vítězně táhnou Evropou a Černý, čerstvý ženáč s mladou anglickou dívkou z Cambridge, jako radiotelegrafista 311.čs.bombardovací perutě létá nad Třetí říši: cíl Berlín, Hannover, Hamburk, Brémy. Z patnácti náletů na důkladně střežený německý „Mordor“ se jeho posádka vždy vrátila – jednou dokonce sedali na anglické pobřeží bez podvozku. Osudným se jim stal šestnáctý bojový let v červenci 1941. Letěli „na Hamburk“, ale nad Holandskem došlo k výbuchu pod sedadlem pilota (sabotáž nebo náhodný zásah?) a posádka musela letoun na padácích nouzově opustit. Zadní střelec Jiří Mareš seskok nepřežil. Černý, ač ve tmě seskočil do kravského stáda, se rychle zorientoval a několik dní se mu dařilo unikat německým patrolám. Nakonec se dopustil banální chyby, když na hrázi potkal dva německé vojáky: „Zdravím je Heil Hitler a jdu jakoby nic dál. Vrátili se a zatkli mě. Jen proto, že jsem nápadně neměl bicykl a v Holandsku každý jezdí na kole.“

Následovalo vláčení po německých zajateckých táborech. Na oko spořádaný a málomluvný zajatec „Oťas“, který si ze zábavy konstruuje modely letadýlek ze špejlí, se s pasivním čekáním za ostnatým drátem nespokojil. Dvakrát se s Josefem Bryksem pokusili utéct, dvakrát byli dopadeni. Druhý pokus vypadal nadějně – Černý se jak krtek prosoukal vyhloubeným tunelem, Bryks byl vyvezen v lejtě s močůvkou a několik měsíců se skrývali ve Varšavě, pracovali jako kominíci a ilegálně pomáhali podzemnímu hnutí zásobovat obyvatele židovského ghetta. Byli však prozrazeni a oba skončili v nechvalně proslulém vězení Pawiak. Ani v dalším zajateckém táboře Sagan nepatřil Otakar Černý mezi zápecníky – společně s dalšími Čechy (Valentou, Dvořákem a Tondrem) se aktivně účastnil příprav „Velkého útěku“ (známého mj. ze skvělého amerického filmu) internovaných letců – hloubil tunel, pomáhal vyrábět civilní klobouky, s německou ostrahou šmelil potřebné knoflíky. Celá rozběhlá akce však skončila předčasně a německým zvěrstvem – postřílením padesáti spojeneckých letců. A Černý byl jako protektorátní příslušník eskortován do Prahy k výslechům na gestapo a do vězení hradčanského „Domečku“. Jemu a dalším letcům tehdy hrozil trest smrti…

Otakar Černý byl hned po únoru 1948 (žil tehdy v Praze se svojí anglickou manželkou, pracoval v leteckém výzkumném ústavu a narodil se jim syn) zatčen a v jednom z prvních monstrprocesů odsouzen ke třem a půl letům vězení. A vyslýchán byl znovu v hradčanském „Domečku“, kde tehdy pro změnu řádilo OBZ – obranné zpravodajství Ministerstva národní obrany – vojenská obdoba civilní Státní bezpečnosti.