Aina jménem Lujza (2011)

Přidal: Přemek |

Duben 19, 2011

Marie Poláková. Příběh Čečenky, která se na útěku z vlasti dostala až do Čech. Je jen jednou z mnoha, které již dvě desetiletí trvající neklid vyhnal do exilu. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2011. Premiéra 6. 4. 2011 (60 min.).

Lit.: Poláková, Marie: Aina jménem Lujza. In web ČRo, duben 2011 (článek). – Cit.: Dokument Marie Polákové Aina jménem Lujza vypráví neuvěřitelný příběh jedné čečenské ženy, který je však výpovědí obecnější platnosti. O čečenské realitě máme jen mlhavou představu, a protože Rusko vyhrálo nejen válku skutečnou, ale také informační, díváme se na kavkazské konflikty převážně ruskýma očima. Čečenci jsou navíc malý národ.

Před rusko-čečenským konfliktem jich byl asi milión a není rodiny, která by v posledních konfliktech o někoho nepřišla. V dokumentu Aina jménem Lujza se na čečenské drama podíváme očima ženy, které se podařilo po smrti svého manžela a po smrti svého otce z Čečenska uprchnout a se dvěma dětmi v náručí po strastiplné anabázi východní Evropou doputovat až do Prahy.

Připojení Čečenska k ruské velmoci proběhlo v sedmdesátých letech 19. století. V roce 1936 pak vytvořil Stalin Čečensko-ingušskou autonomní republiku, na jejíž území v roce 1943 pronikla vojska nacistického Německa. Na základě podezření z kolaborace s nacisty se sovětské velení rozhodlo v následujících letech deportovat přes jeden milion Čečenců, Ingušů a dalších příslušníků kavkazských národů na Sibiř a do Střední Asie. Vyklizené oblasti byly osídleny rodinami z jiných částí Sovětského svazu a v následujících letech Čečensko prakticky přestalo existovat. Obrat nastal až v roce 1957, kdy Chruščev dovolil přeživším Čečencům a Ingušům návrat do jejich domovů. I tak ale zůstalo v platnosti mnoho omezení a diskriminačních prvků, jako nemožnost vzdělání v rodném jazyce či omezená účast ve státní správě.

Právě zde je možno hledat kořeny nenávisti Čečenců vůči Rusům, která se později projevila neochotou uzavřít s Ruskou federací dohodu a snahou získat plnou samostatnost. Koncem roku 1991 se stal hlavou Čečenců bývalý generál leteckých sil Rudé armády Džochar Dudajev, který se prohlásil prezidentem. V listopadu 1991 pak prezident Jelcin vyslal do Grozného vojenské jednotky, aby převzaly kontrolu nad městem, ale akce skončila totálním nezdarem. V letech 1991 –1994 Čečensko existovalo bez přímé mocenské kontroly z Moskvy, nicméně občané Čečenska zůstali ruskými občany, na čečenském území nadále platilo ruské právo i ruský rubl, přičemž stále silnější pozice získával organizovaný zločin.

Za rozhodnutím o silovém řešení čečenského problému je ovšem nutno hledat především snahu Ruska udržet si kontrolu nad přepravou ropy z Ázerbajdžánu. Odpor Čečenců byl však mnohem silnější, než ruské velení očekávalo. A tak v říjnu 1999 začala druhá čečenská válka. Narozdíl od první války předcházela druhému tažení důkladná bojová příprava, takže bylo z hlediska vojenských výsledků daleko úspěšnější, nicméně nelze říct, že by bouřlivou a nestabilní situaci v Čečensku vyřešilo.
Čečenci jsou malý národ. Před rusko-čečenským konfliktem jich byl asi milion. A není zde rodina, která by v posledních letech o někoho nepřišla. Rusko navíc úplně vyhrálo informační válku a Evropa se dívá na to, co se v Čečensku stalo, ruskýma očima.

V dokumentu Marie Polákové Aina jménem Lujza se na situaci podíváme prostřednictvím příběhu jedné čečenské ženy, která dokázala překonat neuvěřitelné překážky a rány osudu, zachránit své děti z pekla války a za dramatických okolností doputovat až do České republiky, kde získala azyl a kde dnes žije.

Radiodokument