Osudy – Karel Lewit 1/10 (2011)

Přidal: Přemek |

Červen 22, 2011

Rozhlasové vzpomínky neurologa, spoluzakladatele tzv. Pražské školy rehabilitace. Připravila Jana Špačková. Technická spolupráce Miloš Kot.

Natočeno 2011. Premiéra 20. - 24. 6. a 27. – 1. 7. 2011 (10 x 30 min.).

Lit.: anonym: Osudy – Karel Lewit. In web ČRo, červen 2011 (článek). – Cit.: Syn MUDr. Egona a Hedviky Lewitových letos pětadevadesátiletý Karel Lewit se narodil 25.4.1916 v Lublani, kde jeho otec tehdy sloužil v infekční nemocnici. Už v Praze dokončil v roce 1934 gymnázium, potom studoval na lékařské fakultě. Studium přerušil emigrací do Paříže (1939), kde mohl pracovat v nemocnici a získával první zkušenosti z oblasti neurologie.

Po vypuknutí 2. světové války se přihlásil do zahraničního odboje, v červnu 1939 byl převelen do Anglie. Odtud byl v září 1944 přepraven do Normandie, od října byl přítomen obléhání města Dunquerque až do samého konce války. V červenci 1945 byl demobilizován a hned nastoupil na lékařskou fakultu, aby dostudoval, v červenci 1946 dosáhl doktorátu a dostal se na neurologickou kliniku akademika Hennera. Tam se za vedení as. Černého specializoval na páteř „ploténky“ a záhy na to u prof. Jana Jirouta na neuroradiologii. Oběma těmto směrům se věnoval posléze napořád.

Od roku 1948 začal Karel Lewit experimentovat s ruční trakcí a od roku 1951 s manipulační léčbou pod vlivem chiropraktických technik. Také od 50.let soustavně vyučoval zpočátku manipulační techniky, posléze „manuální“ a konečně „myoskeletální“ medicínu tak, jak se z technického přístupu vyvíjela funkční patologie pohybové soustavy. Podstatnou úlohu přitom sehrála týmová práce s prof. Jandou, doc. Vélem a prof. Jiroutem. Vyvinulo se to, co se ve světě nazývá Pražskou školou rehabilitace, a proto také kromě bývalé ČSFR Karel Lewit soustavně vyučoval v NDR, Bulharsku, Polsku a v bývalém SSSR.

V roce 1968 byl navržen lékařskou fakultou na profesuru, jmenován však byl až v roce 1990. Po událostech v roce 1968 musel totiž kliniku opustit a našel přechodné útočiště ve Výzkumném ústavu chorob revmatických. V roce 1976 se však rozhodl odejít do ústranní. V železničním zdravotnictví, kde našel na tehdejší dobu přátelské pracoviště, pracoval do roku 1992. V roce 1994 se vrátil na neurologickou kliniku na Vinohradech a od roku 1996 na rehabilitační kliniku Univerzity Karlovy v Praze v Motole. Publikoval více než 200 původních prací. Jeho kniha o manipulační léčbě je přeložena do osmi světových jazyků a je brána jako mezinárodní učebnice manuálních technik v rehabilitaci.

Radiodokument