Ecce homo – Jiřina Šejbalová (2011)

A tak se stalo, že Národní umělkyně od roku 1965 dostala v roce 1969 poslední roli a Národní divadlo se s ní brzy nato rozloučilo. Odešla do penze a jen občas si na ni ještě vzpomněla televize a film. Když Jiřina Šejbalová v tichosti a osamění odešla, bylo jí 75 let.

Jiřina Šejbalová pocházela z pražské středostavovské rodiny. Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem. Tatínek vystudoval mnichovskou akademii výtvarných umění a hrál na několik hudebních nástrojů. Maminku zase okouzlovala lahodně znějícím sopránem. Jiřina se tedy přihlásila na konzervatoř, kde vystudovala v letech 1920-25 operní zpěv u profesorky Doubravky Branbergerové. Dva roky pak navštěvovala dramatické oddělení. Mezi jejími spolužáky najdeme zvučná jména Jaroslava Ježka, Jiřího Frejky či Emila Františka Buriana. Hned po absolutoriu v roce 1927 úspěšně pohostinsky vystupovala v opeře Státního divadla v Brně, kde úspěšně zpívala sopránové role Musetty v Bohémě a Barčy v Hubičce. Brno jí nabízelo trvalou smlouvu, ale s tím, že by účinkovala i v operetě, a tak se Jiřina Šejbalová rozhodla k návratu do Prahy.

Tady její další dráhu určilo setkání se spolužáky Frejkou a Burianem, kteří provozovali divadélko Dada. V revui Dona Kichotka okouzlila svým komplexním výkonem Prahu natolik, že se noviny rozplývaly: „Slečna Šejbalová, jedno z nejpřitažlivějších děvčat v Praze, krásně rostlé, má, co u nás nemá mnoho jevištních zjevů – umění zacházet s publikem“. Tady si ji vyhlédl K. H. Hillar, který tak dlouho naléhal, až mu posléze kývla na přestup do Národního, kterému pak zůstala věrná dlouhých 43 let. Na konci 30. let a v době protektorátu se z lehkomyslných a koketních žen ve společenských hrách přehrála k velkým tragickým rolím a plynule pak do rolí nervózních, životem často zklamaných žen. Svůj temperament však i ve vyšším věku projevila v komických postavách.