Téma – 11. září – deset let poté (2011)

Přidal: Přemek |

Září 13, 2011

Konspirační teorie o jedenáctém září. Připravil Pavel Hlavatý. Režie Vladimír Gromov.

Natočeno 2011. Premiéra 11. 9. 2011 (ČRo 6, 20:10 h.; 50 min.). K poslechu zde a zde.

Lit.: {Hlavatý, Pavel}: 11. září. In Týdeník Rozhlas 36/2011 (článek). – Cit.: 11. září 2001 patří k nejvíce frekventovaným datům moderních dějin. Stalo se – často i bez uvedení roku – eufemismem, který označuje výrazný historický milník, snad i počátek nové epochy. Řada změn posledního desetiletí, ať už při zavádění ochranných či provádění represivních opatření, fungování médií či pojetí veřejného prostoru, s tímto fenoménem nějakým způsobem souvisí.

Postupně sestavovaná a zveřejňovaná oficiální podoba událostí z 11. září byla přitom z nejrůznějších stran kritizována, nebo přímo zpochybňována. Mezerami či nejasnostmi oficiální verze se dodnes zabývá široké spektrum hledačů – seriózními dokumentaristy počínaje a patologickými obskuranty konče. Událost takovéhoto formátu přitom po konspiračních teoriích přímo volá. Z historie přitom známe řadu příkladů, kdy se pravda nejprve, a často i poměrně dlouho, pohybovala v pásmu konspiračních teorií. Moskevské procesy třicátých let, Katyňský masakr, smrt Jana Masaryka.

Zdroje nespokojenosti
Z tohoto hlediska je jednoznačně důležitá tradice Spojených států, v jejímž duchu americká společnost usiluje o to, hledat pravdu v zásadních kauzách, které se jeví jako sporné (např. Watergate). Díky tomu pak vyvíjí nezanedbatelný tlak na státní administrativu a média. Tento proces zevnitř je velmi cenný a pro společnost výrazně sebeozdravný. Očistný proces je prostě důležitý, ať už je pravda o událostech z 11. září jakákoliv. Srovnejme tuto tradici s naší, například s dlouhou fascinací české společnosti rukopisnými padělky, které doboví zahraniční odborníci, a také několik domácích, jasně jako padělky traktovali. Odlišnost obou přístupů je zjevná, jakkoliv samozřejmě nelze historicky paušalizovat.

Převážně američtí nespokojenci si mnoho slibovali od nástupu demokratické administrativy po vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách. K žádnému senzačnímu ani jinému odhalení však nedošlo, což vedlo – mimo jiné – ke vzniku dalších konspiračních teorií.

Vedle své společensky aktivní tradice mohou hledači nejrůznějších alternativních a konspiračních výkladů či korekcí nacházet analogie či inspirace také v řadě moderních dystopií, a to jak americké (451o Fahrenheita, Obchodníci s vesmírem, Turnerovy deníky), tak neamerické (1984, Překrásný nový svět, My) provenience. Ty jsou ve Spojených státech nesmírně populární a jejich vliv na myšlení řadových Američanů nelze podceňovat. Naprostá většina z nich přitom představuje již hotovou podobu totalitního státu bližší či vzdálenější budoucnosti. O jejich nastolení se nedozvíme buď vůbec nic, nebo jen velmi letmé útržky, zachycené v zašlých koutech společenské paměti. To současníkům umožňuje do aktuálních událostí teroristických útoků, opatření, která po nich následovala či nejrůznějších více či méně oprávněných dohadů o pozadí celé události promítat obavy z nastolování takovéhoto typu totalitního státu.

V odborné rovině pak s daným komplexem událostí rezonují například myšlenky britského filozofa dějin Arnolda Toynbeeho či – z pozdějších autorů – politologa Samuela Huntingtona. Jejich koncepce o fungování velkých civilizací, respektive střetu civilizačních okruhů, nesporně nabízejí mnoho námětů k přemýšlení i odpovědi na řadu aktuálních otázek.

Diskuse opravdu veřejná

Současný počítačový věk pak vnesl do reflexe kolem 11. září a souvisejících událostí rovněž řadu nesporně zajímavých prvků. Z toho, co předcházelo, zmiňme alespoň existenci rozšířené počítačové hry, ve které věže WTO představovaly terč… Masové šíření nejrůznějších oficiálních i alternativních názorů i dokumentů prostřednictvím internetu pak tuto reflexi učinilo veřejnou v míře dosud nebývalé.

Přitom kromě dokumentů, zpráv, názorů a teorií šlo v uplynulém desetiletí také o téměř nevyčerpatelný gejzír diskusí v médiích i mimo ně. Diskusí seriózních i odiózních, oficiálních i alternativních, útočných i sebereflektujících. Otázek, které jsou kladeny a na něž jsou podávány nejrůznější odpovědi, je nesporně velké množství. Připomeňme si alespoň některé z nich: Kolik unesených letadel bylo ve vzduchu? Jaký byl skutečný osud čtvrtého letadla? Narazilo do Pentagonu opravdu jedno z unesených letadel? Byly ve věžích WTO umístěny nálože? Proč došlo k destrukci ještě třetí budovy, od dvojčat poměrně vzdálené? Věděly některé instituce o útocích předem? Podílely se na útocích tajné služby? Pokud ano, tak které? Odpovídal zveřejněný seznam teroristů skutečnosti?

Pohlédněme na uplynulé desetiletí a 11. září optikou využívající archivu Českého rozhlasu a vybraných oficiálních, kritických i konspiračních pramenů, dostupných převážně na internetu. Alternativní názory či teorie, jakkoliv nekonzistentní (pakliže nejsou zastávány z nějak zištných důvodů), jsou totiž pro skutečně demokratickou společnost prospěšné, protože zastánci názoru oficiálního musí vybrušovat své stávající argumenty a hledat nové. A tento proces je při hledání pravdy důležitý, padni komu padni.

Radiodokument