Kafe do vany (2012)

Přidal: Přemek |

Březen 5, 2012

Připravila Alena Blažejovská. Záznam besedy v brněnském Kafe do vany, kde se k jubilejnímu přátelskému posezení sešli Jaromír Hnilička, Miroslav Klepáček, Karel Blažek, brazilský básník Italo Rovere a další.

Nastudovalo Brno v roce 2012. Premiéra 10. 3. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Pozn.: Původně byl anoncován i Miloš Štědroň, na natáčení se ale nedostavil.

Lit.: Blažejovská, Alena: Dokument: Kafe do vany. In web ČRo Brno, březen 2012 (článek). – Cit.: Ve čtvrtek 1. března se v brněnském Kafe do vany sešla tzv. saunová parta. Z vybrané společnosti, do níž patřil i Ludvík Kundera, se k neformálnímu posezení a debatě sešli jazzman Jaromír Hnilička, nakladatelé Karel Blažek a Miroslav Klepáček, knihkupec a prozaik Bohuslav Trojan, jazykovědec Dušan Šlosar a další pánové, mezi nimiž se objevil brazilský básník Italo Rovere, který se v České republice zastavil při své cestě z Indie. V Zelném rynku bychom vám tohoto zřizovatele Chrámů poezie chtěli představit blíž.

Jak jsme se dozvěděli v rozhovoru, Italo Rovere byl v Indii už pošesté. Tentokrát pobýval většinou v Kalkatě, kde chtěl spatřit krásu Indie, zatímco při svých minulých návštěvách viděl i nemoci a mnohé jiné problémy, kterých má Indie hodně. Italo se poprvé dozvěděl o Matce Tereze, když si o ní přečetl v jednom článku. V té době měl pocit, že humanismus – pozitivní přístup člověka k člověku – už neexistuje. Jakmile dočetl článek, uvědomil si, že ona je tím opravdovým člověkem, který myslí i na ostatní lidi. Rozhodl se, že chce být taky takový a přemýšlel, jak toho docílit. Jako nejlepší mu připadalo rozjet se do Indie. Spojení mezi Matkou Terezou a Chrámem poezie spočívá podle Itala Rovera právě v poezii. Poezie má velkou schopnost pracovat s emocemi a světem vůbec.

Prostřednictvím poezie je možné vidět svět lepší a učinit ho lepším. V Kalkatě Italo zjistil, že i Matka Tereza píše poezii. Jednu její báseň nám přečetl. Říká se v ní: „Nejkrásnější den – dnešek. Nejjednodušší věc – chybovat. Největší překážka – strach.“ Poezie a obecně slovo má podle Itala velkou sílu – jenom je potřeba ji objevit. Jak – na to nemá žádný návod. Prostě žije a v průběhu života vše objevuje. Italo Rovere věří ve sny. A jedním z jeho snů je otevřít podobné Chrámy či Domy poezie jako v brazilské Fortaleze po celém světě. Takový Chrám poezie je lidem zcela otevřený. Lidé tam přicházejí a postupně ztrácejí ostych mluvit a vytvářet vlastní díla. Působením síly slova – toho, co tam slyší – začínají sami psát. Každou sobotu se konají večery poezie, literatury, hudby. Kromě toho, že tato setkání jsou otevřená všem, kdo chtějí s ostatními sdílet svou poezii a přednést ji, čte se zde i poezie uznávaných brazilských autorů. Tady je zase prostor pro nejrůznější interpretace této poezie, která se v podání různých lidí různě proměňuje. Ostatně i Bůh je básník, dodal Italo Rovere.

Důležitá je komunikace. „V našem Chrámu poezie se snažíme dát lidem prostor, aby mohli vyjádřit své pocity a myšlenky,“ říká Italo Rovere. Důležité je, aby lidé s pomocí poezie odbourali svůj strach, ostych mluvit a vyjádřit, co cítí. Lidé nakonec zjistí, že jejich pocity, o kterých si mysleli, že jsou jedinečné, sdílí i ostatní lidé. A to je velmi důležité. Jeden Italův kamarád, kolega z Chrámu poezie, říká, že když neví, co se životem, napíše báseň – a ta mu poradí, jak dál. V Indii Italo vedl několik kurzů ruční výroby knih. Sám s tím začal před dvanácti lety, protože v Brazílii je poměrně složité vydat knihu. Začal si tedy vytvářet vlastní. Pak to učil dál – také v Indii Matku Terezu a její sestry. Italo Rovere si váží také indického básníka a nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura, díky němuž si podle něj Britové vůbec uvědomili, že Indové mohou mít duši. Je to prý podobné jako v Brazílii, kde byli Indiáni pro Portugalce pouhými zvířátky bez duše. V Šántiniketanu je Thákurova univerzita – a Italo považuje čtení Thákurových děl za výborný prostředek jak poznat Indii.

Italo Rovere navštívil minulý týden s českými přáteli Bystřici pod Hostýnem, kde se vydali po stopách jeho rodu. Před několika staletími tam totiž žil jeho předek se jménem della Rovere. Pocházel pravděpodobně z linie Italovy matky, což byl velmi známý italský rod. Ze stejné linie pocházeli i dva papežové. V letech 1471-1484 to byl Sixtus IV., vlastním jménem Francesco della Rovere, a v letech 1503-1513 Julius II., vlastním jménem Giuliano della Rovere.

Italo Rovere se cítí být doma všude. Na všech místech světa, která navštívil, by si přál strávit více času. Uvědomuje si, že život je krátký, a chtěl by co nejvíce cestovat. Je mu líto, že mezi zeměmi existují hranice. Měli bychom podle něj co nejvíce poznávat jiné země a jiné lidi, protože tak zároveň poznáváme sami sebe.

Posluchačům brazilský básník Italo Rovere vzkazuje, že důležitý je zájem a láska každého jednotlivého člověka. Neměli bychom čekat, až někdo poskytne lásku nám, ale měli bychom ji v sobě sami rozvinout a sdílet ji, naplnit jí naše životy. Sám Italo Rovere zve úplně všechny do Chrámu poezie v brazilském městě Fortaleza, kde je možné také ubytovat návštěvy. Buduje se zde komunita, staví se domy, protože básníci se zde chtějí sdružovat.

Radiodokument