Příběhy 20. století – Případ Alois Dyčka (2012)

„Měli jsme pistole a pušky ještě z války, chodili jsme do lesa střílet a cvičili bojové sporty. Chtěli jsme být připravení, kdyby vypukla třetí světová válka,“ popisuje Pavel Hubačka, kdysi vysoký, svalnatý chlapík. Své dovednosti v džiu-džitsu vyzkoušel, když se na něj ve vyšetřovně sesypalo pět estébáků včetně pověstného sadisty Aloise Grebeníčka. Všechny složil k zemi, což bylo, jak dnes přiznává, přinejmenším netaktické: „No to bylo při prvním výslechu. Bylo jich pět, tak jsem si s nimi takříkajíc zatančil,“ usmívá se Hubačka.

Pavel Hubačka musel na dvouletou vojnu, jeho odbojovou skupinu tak zatím převzal dezertér Jaroslav Vetejška, který si přivedl další přátele z Hodonína. Skauti Vetejškovi a třem dalším pomohli přes hranice do Rakouska, odkud se jejich nový šéf za pár měsíců vrátil s výcvikem francouzské zpravodajské služby jako agent chodec.

Odbojová činnost

Dvacetiletí Junáci šířili letáky, čmárali po zdech nápisy „Smrt komunistům!“, narušili komunistům taneční zábavu: kovový řetěz přehodili přes dráty vysokého napětí a vesnice se zahalila do tmy ve chvíli, kdy si místní bafuňáři připíjeli na kolektivizační úspěchy.
Patřili do ní jen starší, fyzicky zdatnější a spolehliví kluci, jako byli Josef Pospíšil nebo právě Petr Vymyslický: „Jednou jsme navrtali polínka a do nich nasypali střelný prach. Komunistům jsme je podstrčili do dřevníku v cihelně. Když si ráno smažili vajíčka, bouchlo to. Urvalo to záklopku a po místnosti začal padat černá sníh a vajíčka,“ směje se Vymyslický, když vzpomíná na první záškodnické akce odbojové skupiny v Dolních Bojanovicích.

Měl zakládat nové odbojové skupiny, sbírat informace o komunistickém hospodářství bez násilí a vojenských akcích. Pak se dozvěděl od informátora Mojmíra Bečky, že o odbojářích „něco tuší“ estébák Dyčka, a rozhodl se ho zlikvidovat. Skautům spiklenecky oznámil, že provede jeho únos do zahraničí. Do akce šel s Buškem, kterého Junáci znali pod přezdívkou Čikin. To nedokázali estébáci později pochopit, skauty málem umlátili, aby z nich dostali jeho skutečné jméno.

Dyčka na nic nečekal a zahájil palbu

Petr Vymyslický měl za úkol sledovat Dyčkovo auto před naftařským hodonínským podnikem: „Kdyby auto stálo před továrnou, měl jsem to Vetejškovi oznámit. Kdyby tam nebylo, měl jsem jít domů. Jenomže když jsem tam přišel, Dyčka právě nastupoval a odjížděl, tak jsem jel na kole domů,“ popisuje večer 4. ledna 1950 Petr Vymyslický.

Podle něj Vetejška a Čikin udělali chybu, že nezačali rovnou střílet, pokud ho opravdu chtěli zabít. Vyzvali ho, aby dal ruce vzhůru. „Zbrčili se. Podělali to. Palbou se křížili. Navíc Dyčka byl vycvičený pistolník, který na nic nečekal a zahájil palbu. Vetejšku trefil do dolní čelisti,“ vzpomíná Hubačka, který údajně stál asi sto metrů od místa činu.

Co tam dělal, nechce prozradit, prý by mohl i dnes ohrozit lidi, kteří byli do únosu zapojeni a na které StB nikdy nepřišla: „Věříte, že je to dodnes citlivá věc?! Žijí tady bývalý estébáci, komunisté, a navíc si ti lidé, co pomáhali, nepřáli, abych o nich mluvil. Víte, zabít člověka není žádná legrace,“ hájí se Hubačka.

Kamarád odbojář ho operoval šroubovákem

Po divoké přestřelce zůstal ležet na chodníku těžce zraněný Dyčka, který nakonec vykrvácel. Vetejška, který si rukou kryl krvácející tvář, klopýtal s Buškem k nedalekému lesu, kde je potkal Vymyslický: „Vetejšku jsme dopravili k Pospíšilům. Ptal jsem se ho, co se proboha stalo! Na to mi ztěžka řekl: ´Museli jsme střílet!´ To byl pro mě šok, nikdo to nečekal.“

Vetejšku operoval Pavel Hubačka. Šroubovákem vyjmul projektil z Vetejškovy tváře, zraněný při tom omdlel. Pak ho ukryl k jedněm starým lidem ve vesnici. Kam, přesně věděl jen přítel Hubačky jistý Jenda Topenčík. Ten prý udělal zásadní chybu.

Okamžitě po střílení se v kraji rozběhla nevídaná operace StB. Topenčík dostal strach a tajně Vetejšku přestrojeného za dívku převedl k jiným svým známým. O Topenčíkovi ale místní věděli, že žádnou dívku nemá. Všiml si ho jakýsi místní svazák, který Topenčíka udal. Po mnoha letech se k tomu přiznal Hubačkovi. Tento svazák nebyl podle všeho první, kdo udával.

Státní bezpečnosti trvalo dva dny, než pochytala téměř všechny z dolnobojanovické skupiny. Prvního zatkli informátora Bečku s jeho přítelem. Oba v době přestřelky vysedávali v hodonínské putyce. Když kolem nich začaly projíždět houkající policejní vozy, poručili si další rundu a hlasitě si připíjeli na estébáka Dyčku.

Někdy mě mlátili nepřetržitě dva dny

Hostinský je slyšel a vše ze strachu oznámil. „Naproti té restauraci byl okresní národní výbor, kde měla místnost StB. Tam je zatáhli a doslova z nich vymlátili jména. Byl jsem pak v cele s tím Bečkovým kumpánem, to byl zrádce! Přímo přede mnou požádal policistu: ´Pane veliteli, vy jste říkal, že když vás navedu na stopu, tak mě pustíte dom!´, estébák na něj zařval, ať drží hubu, a dostal pěstí, až spadl ze židle,“ vzpomíná Vymyslický, který u soudu dostal dvacet let.

Mučení elektrickým proudem

Podle Pavla Hubačky to byla nejhorší metoda mučení. Proud pouštěli do nohou z induktoru pomocí kovových vložek, které byly vyšetřovanému vsunuty do bot. Pavel Hubačka tvrdí, že hrůza spočívala v tom, že vězeň neomdlel, estébáci nastavili takovou hladinu elektrošoků, která nezabila, ale přivedla vyšetřovance téměř do stavu šílenosti.
O těchto metodách věděli i vysocí představitelé komunistického ministerstva vnitra. Jedinou reakcí byl příkaz, aby se v daném způsobu vymáhání doznání pokračovalo, ale ve skrytější formě, a aby bylo vyslýchanému zamezeno si stěžovat.

Pavla Hubačku mučili v Uherském Hradišti středověkou torturou, kterou se mlátičky Grebeníček a spol., „proslavily“ po celém světě. O mučení vězňů později vysílal i zahraniční rozhlas.

V knize „Hradba vzdoru“ komunistického poslance Miroslava Grebeníčka, syna tehdejšího vyšetřovatele, najdeme v úvodních kapitolách vysvětlení: „Pochopte – v červnu 1945 se otec vrátil z koncentračního tábora, kde si zkusil své. Když například zatýkali Pavla Hubačku, který byl školený v boji zblízka, tak svůj výcvik naplno uplatnil. No a jak to má policista, který ho má zklidnit, udělat?“

Pavel Hubačka okusil tzv. „baštonádu“; svázali ho na lavici, musel zvednout nohy a policisté mu roztloukli chodidla gumovými obušky. Zavěsili ho za svázané ruce na hák, vytáhli ho, aby se mohl dotýkat podlahy jen špičkami palců u nohou: „To mě mlátili všude, zepředu, zezadu, hlava nehlava. Někdy výslechy trvaly i dva dny nepřetržitě, střídali se. Nejméně třikrát výslech skončil, že jsem omdlel,“ popisuje nehrůznější zážitky svého života Pavel Hubačka.

Říká, že první při takovém výslechu nejdříve ztrácel zrak, po několika hodinách se ocitl ve stavu mezi vědomím a bezvědomím, nic necítil, jen všechno slyšel. To prý trvalo i třeba půl hodiny, pak omdlel. Běžně vyšetřovatelé chytli vězně za vlasy a tloukli mu hlavou o zeď, k bití vězňů používali i předměty takříkajíc běžné denní potřeby, jako například lopatku a další příslušenství od kamen.

Příběhy 20. století