Příběhy 20. století – Případ Josef Holec (2012)

Zpočátku Josef Holec vlastnil obchůdek a mlýn na Volyni, na území dnešní Ukrajiny. Od úplném začátku rodina začínala nejméně třikrát. Nejdříve jim armáda vyrabovala jejich obchůdek v Českém Straklově, tak se odstěhovali a začali pěstovat chmel u vesnice Závidov. Přišla ekonomická krize a statek museli prodat.

Koupili mlýn ve vesnici České noviny, který jim těsně před druhou světovou válkou z pomsty vypálil jejich ukrajinský zaměstnanec, kterého vyhodili, protože kradl. Opět začali od nuly. Josef Holec ovládal účetnictví a tak se stal tajemníkem místního starosty.

Před více než 140 lety se rozhodly stovky českých rodin začít nový život na východě. Zhruba 15 tisíc lidí hlavně z Lounska, Žatecka a Rakovnicka si sbalilo svůj majetek, naložili ho na koňské povozy a vyrazili na Volyň, na dnešní území Ukrajiny. Nakoupili levně půdu, založili české vesnice, začali hospodařit.

Během války přes ně přešla fronta hned několikrát, čtyřikrát se vystřídaly okupační správy. Nacisté vypálili Český Malín. Sověti kolektivizovali.

Když se naskytla příležitost, každý čtvrtý Volyňák vstoupil do československé brigády v SSSR. Po druhé světové válce se téměř všichni vrátili zpět do vlasti. Měli dost válečného násilí, sovětských gulagů, občanské války mezi Poláky a Ukrajinci.

Mnoho si nepomohli. Komunistický režim je dostihl i v jejich nových domovech. V Československu na ně čekaly komunistické kriminály, znárodňování, před kterým varovali, protože dobře znali metody komunistů.

Když na Volyň dorazila Rudá armáda, začalo znárodňování a otrocké práce. Obyvatelé českých vesnic, kteří vlastnili větší majetek, mizeli v sovětských pracovních táborech na Sibiři.

Josefa zverbovali jako dělostřelce a vyslali na frontu. Jednotku zastavilo masivní bombardování u Žitomíru. Brigáda Rudé armády se rozprchla po celém kraji.

„Hořely tam cisterny, vlak vykolejil. My jsme vyskákali ven. Nikdo nevelel, nikdo nevěděl, co má dělat. S jednotkou jsem skončil v kukuřičném poli. Důstojnici sedli na koně a odjeli shánět jídlo po vesnicích, tři dny jsme nejedli. Najednou slyším rachot německých tanků. Naši vojáci polehávali u děl, většina z nich spala. Byly to tři německé stroje, které začaly hned pálit. Vojáci se dali na zběsilý útěk. Já jsem popadl jednoho zraněného a táhl ho na zádech,“ vypráví Josef Holec, který prchajícím nestačil a ztratil se.

„Ten zraněný plakal a prosil, abych ho zastřelil. Byl to komsomolec, mladý komunista a strašně se bál, že když ho Němci dostanou, budou ho mučit. Já jsem si zase v duchu říkal: ‚Kéž by nás Němci zajali, jen když nás nezastřelí!’,“ vzpomíná Holec, který zraněného dotáhl až do nedalekého lesa k potoku. V noci se k sobě přitulili, aby se zahřáli.

K ránu zraněný zemřel na vykrvácení. Josefa objevil místní sedlák. Mrtvému vzal boty a spolu s Josefem ho pohřbili. Josef u sedláka pracoval celý týden, a když se ve vesnici objevili vojáci Wehrmachtu, kteří s vesničany směňovali, dobrovolně se jim vzdal.

„Jeden z těch vojáků mluvil česky. Já na něj: ‚Vy jste Čech?!‘ On, že jo, ze Sudet. A co tu dělám?! Všechno jsem mu vylíčil a řekl jsem, že se chci vzdát. Postaral se o mě. Zacházeli se mnou velmi dobře, byl jsem pracovní sila v kuchyni, pak jsem pracoval u Kyjeva v lágru, ze kterého mě dostal další sudetský Čech sloužící ve wehrmachtu. Zařídil mi propustku jako armádnímu vozkovi, a tak jsem odešel. Tři sta kilometrů jsem se trmácel až domů,“ vypráví.

V Českých novinách ho vítaly samé ženy, děti a staří lidé. Patřil k nemnoha mladým mužům, kteří se vrátili, ostatní zahynuli na frontě nebo zmizeli někde na Sibiři.

Volyňáci se doslechli, že vzniká někde v Buzuluku československá samostatná brigáda. „Založili jsme odbojovou organizaci Blaník. Nechystali jsme proti Němcům nějaké záškodnické akce, spíše nám šlo o to zorganizovat se, zjistit, kdo je z české menšiny schopen bojovat,“ popisuje Holec.

Když v říjnu 1944 dorazila do kraje československá armáda, vstoupilo do ní skoro 12 tisíc Volyňáků – staří sedláci, řemeslníci, i šestnáctileté, sedmnáctileté děti, ženy, které doprovázely své muže a rodiče.

Nečekaně vysoký počet volyňských dobrovolníků nedovoloval jejich začlenění do stávajících brigád československé armády v SSSR. Proto 15. Června 1944 velení rozhodlo o vytvoření 3. československé samostatné brigády. Jejím velitelem se stal podplukovník Střelka. Do této jednotky byli začleněni většinou nováčci z Volyně. Vynikali nadšením, měli však minimální vojenské znalosti a většina z nich neprošla ani základní vojenskou službou.

Při první bitvě vzali nováčci z Volyně nohy na ramena. Odehrála se 9. září 1944 u městečka Machnowka. „To bylo naprosté peklo. Velitelé netušili, že kolem vesnice, čtyři sta metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení. Sověti tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a děl. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl,“ vzpomíná Holec na nejhorší chvíli svého života.

Bitva u Machnowky, u polské vesnice ležící na západním okraji Kyjevské oblasti, zahynulo nebo bylo zraněno během několika hodin 611 Čechoslováků. Jde o největší masakr československých vojáků během jediného dne v bitvě druhé světové války. Velitel štábu Oldřich Kvapil pro Paměť národa vzpomínal, že byl donucen začít střílet do vlastních vojáků, aby zastavil paniku a zběsilý útěk.

Machnowku zažila i zdravotnice Věra Tichá rozená Lahůdková. „Neumíte si představit, jenom kolik uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnowce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné. Ale řeknu vám, že i v míru jsou věci, které jsou strašnější než válka. A teď mám na mysli padesátá léta – dobu, kdy tyto moje přátele, kteří přežili, zavírali. Jeden za druhým končil v komunistickém vězení, já jsem sama několik let čekala, kdy pro mě přijdou. Nevěděli jsme proč, ale zatýkalo se.“

Josef Holec za protistátní řeči, šíření letáků, a protože neudal přítele, dostal rok a půl v uranových lágrech na Jáchymovsku. Zatkli ho 18.11.1948. Po propuštění pracoval jako závozník, později jako mzdový referent a účetní.