Příběhy 20. století – Manžela jsem v Osvětimi viděla naposledy… Případ Helena Krouská (2012)

Helena se narodila v září 1921 ve Znojmě v české židovské rodině. Otec Josef Lampl pracoval jako zvěrolékař, maminka Anna, rozená Franklová, se starala o domácnost. Helena i její bratr František, přezdívaný Bibi, chodili do české obecné školy a do českého gymnázia, ale aby se dobře naučili i německy, měli výhradně německy mluvící vychovatelky.

Bezstarostný život Lamplových skončil v roce 1938: nejdřív zemřela maminka v pouhých 42 letech na rakovinu, pak Němci obsadili Rakousko, kde žila většina Lamplovic příbuzných, a poté bylo od Československa odtrženo pohraničí.

Památka obětí holokaustu

V pátek 27. ledna byl Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Organizace spojených národů jej vyhlásila teprve v roce 2005: od té doby si v ten den každoročně připomínáme utrpení přibližně šesti miliónů Židů, zavražděných nacisty během druhé světové války. Právě 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi.

Josef Lampl přestěhoval rodinu narychlo do Chotěboře a záhy do Moravských Budějovic a sám zůstal ve Znojmě. Záhy byl ale zatčen a vypovězen a Lamplovi tak přišli o veškerý majetek.

Když v březnu 1939 Němci okupovali Čechy a Moravu, mohl Josef Lampl už jen krátce vykonávat veterinární praxi. V listopadu 1939 ještě stihl poslat tehdy šestnáctiletého syna Františka s výpravou dětí do Palestiny. Helena vzpomíná: „Otcovo rozhodnutí urychlilo, že bratr byl ‚na hodinu‘ vyhozen z gymnázia pro svůj židovský původ.“

Josef Lampl se zapojil do odboje, byl znovu zatčen, krátce vězněn, propuštěn a pak opět předvolán k výslechu do Jihlavy. Helena vypráví, že když se její tatínek vrátil, „řekl, že už další výslech nevydrží… A řekl mi: ‚Já tam nepojedu… A ty mi dovol, abych umřel jako člověk…‘ Obrátil se a já jsem šla s ním domů. Řekl mi ještě: ‚Neboj, já si vezmu koňskou dávku morfia, já usnu. To je ta nejkrásnější smrt.’“

Mengele vypadal jako taneční mistr

Josef Lampl zemřel 24. dubna 1942. Helena, která se musela postarat nejen o sebe, ale i o obě babičky a dědečka, dostala povolání do transportu.
22. května 1942 odjeli všichni transportem AW z Třebíče do Terezína: „Za pár měsíců pokračovali matčini rodiče dalším transportem do Polska. Tehdy jsme ještě nevěděli, co to znamená.“

Prarodiče byli v Polsku zavražděni, Helenina druhá babička zemřela v ghettu. V Terezíně se Helena Lamplová seznámila s mladým zubním lékařem Jiřím Ganzem. Vzali se a v říjnu 1944 byli oba zařazeni do předposledního transportu ET do Osvětimi-Březinky.

Odjížděli 23. října 1944, na místo dorazili po dvou dnech: „Tma, reflektory, hlídky, pobíhající vězni a psi. Přesto jsme pořád věřili tomu, že jedeme pracovat. Začali jsme vylézat z vlaku. Tam stál, jak už dnes vím, doktor Mengele. V čepici, hezký člověk, důstojník, vypadal jako elegantní taneční mistr, který řídí polonézu. Vlevo, vpravo, vpravo, vlevo, ukazovaly jeho paže. A tlampač hlásil: ‚Matky s dětmi, staří, nemocní a neschopní práce napravo. Práce schopní nalevo…“

Jít napravo znamenalo jít do plynové komory – Helena Krouská se dostala na levou stranu: „Ve velké hale nás bylo asi dvě stě žen. Za takovým sklem jsme viděly muže a někdo řekl: ‚To jsou naši muži.‘ Tam jsem viděla naposled svého manžela. Pamatuji si, jak k nám přistoupila nějaká vězeňkyně a ptala se nás: ‚Přijely s vámi také děti z terezínského jugendheimu?!‘ Myslely jsme, že ji potěšíme, a řekly jsme: ‚Přijely, ale šly na jinou stranu.‘ A ona začala křičet: ‚Podívejte se na ty komíny, na ten oheň a kouř. To jsou moje děti!‘ Tak jsem poprvé slyšela, co se v Osvětimi děje.“

V dobytčáku zpátky do Terezína

Asi po dvou týdnech velkého hladu a častých apelů odvezli Němci řadu českých žen z Helenina transportu do koncentračního tábora v Oederanu. Byl tam snesitelnější režim než v Birkenau a o Helenu Lamplovou se začala starat její „bloková“ Edita Weissová, rodačka z Popradu. „Edita se ukázala jako melancholický člověk. Úzce se spřátelila jen se třemi z nás, a časem nám třem svěřila, že její bratr byl v komandu, které dávalo mrtvoly do pece. Zjistil, že dává do pece maminku a tatínka, začal vyvádět a zastřelili ho. A ona se zcela uzavřela do sebe.“

Na konci dubna 1945 byl tábor v Oederanu evakuován a Helena Lamplová se vrátila v dobytčím vagonu do Terezína. Nacistické konečné řešení židovské otázky přežila, ale její muž Jiří Ganz ne: jak se dozvěděla, postřelil ho strážný, v nemocničním baráku se nakazil tyfem a zemřel. V roce 1948 se Helena Lamplová provdala za Otakara Krouského.

Příběhy 20. století