Příběhy 20. století – Měl být popraven rudoarmějci, stal se agentem StB (2011)

Přidal: Přemek |

Duben 6, 2012

Při obléhání Budapešti v dubnu 1944 zajali Jána Gronského vojáci Rudé armády a na místě ho chtěli popravit, všimli si totiž, že má na klopě připnutý odznáček Hlinkovy mládeže. Šestnáctiletý židovský chlapec jim rusky zazpíval a jednotka si ho nechala jako poskoka. Mikuláš Kroupa věnuje Jánu Grónskému dnešní Příběhy 20. století.

Připravil ČRo Rádio Česko v roce 2011. Premiéra 23. 10. 2011 (ČRo Rádio Česko, 10:05 h.; cca 48 min.). Ke stažení zde. Repríza 7. 1. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Příběhy 20. století: Měl být popraven rudoarmějci, stal se agentem StB. In web IDnes, 22. 10. 2011 (článek). – Cit.: Čechoslováku Jánu Gronskému bylo sedmnáct, když ho v seníku nedaleko Budapešti v roce 1945 objevili vojáci Rudé armády. Kvůli slovenskému odznáčku Hlinkovy mládeže s hákovým křížem ho chtěli popravit. Předtím mu dovolili modlitbu, Gronský ale začal zpívat ruské vlastenecké písně. To mu zachránilo život. Portál iDNES.cz vám přináší další z Příběhů 20. století.

Ján Gronský prožil dětství ve slovenském Ružomberoku. Přestože patřil ke slovenským nacionalistickým mládežníkům, už v patnácti letech se přidal k místní ilegální odbojové skupině, která vznikla na gymnáziu.

„Bez toho bych nemohl studovat. Prostě jsme skautský oddíl přejmenovali na Hlinkovu mládež. No co? Taková byla doba. Připravovali jsme se na převrat. Chtěli jsme postřílet všechny slovenské Němce v Ružomberoku. Já jsem ty seznamy sepisoval, ale jinak jsem byl v té skupině jen takový přicmrndávač,“ vypráví Ján Gronský.

Ján Gronský

Narodil se 25. května 1928 v obci Likavka u Ružomberoku. Otec byl židovského původu. Na gymnáziu se stal členem protinacistické odbojové skupiny. Po jejím prozrazení musel i se sourozenci prchnout do Maďarska. Tam se přes dočasný vynucený pobyt u ruského pluku dostal do 4. brigády 1. československého armádního sboru, v němž setrval do konce války a který mimo jiné osvobodil Ružomberok. Po válce se Ján Gronský stal členem Komunistické strany Slovenska. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a v roce 1952 nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Gronského Matka byla během války obviněna z pomoci partyzánům a zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück. Jeho otec emigroval do Anglie.

Ján Gronský se jako komunista nechal přesvědčit ke spolupráci s StB, jeho úkolem bylo získat svého otce jako informátora. To se mu však nepodařilo. V červenci 1968 sám emigroval, nejdříve do Rakouska a Itálie, později do Anglie za vdovou po otci. Brzy se však do komunistického Československa vrátil. Byl vyloučen z KSČ, ale na fakultě zůstal. Dodnes je docentem katedry ústavního práva.

Tajnou organizaci pak prozradila jedna z členek, která navázala milostný vztah s německým vojákem. Kdo neutekl do hor, byl zatčen slovenskými policisty. Zatýkalo se i v rodině Gronských. Jeho starší sestru odvlekli, bratr stačil prchnout k partyzánům, otec v té chvíli vyřizoval obchody v Žilině. Když se o zatýkání dozvěděl, utekl do Maďarska. Rodina se po několika měsících vypravila za otcem.

„V Maďarsku nás všechny uvěznili. Nebýt otce, který nás jako bývalý uherský důstojník z 1.světové války díky kontaktům z věznice v Magdolné dostal, všichni bychom zahynuli,“ vzpomíná Gronský.

Tři dny na to, po tom co je na falešné doklady pustili, byli vězni z Magdolné buď popraveni, nebo deportováni do koncentračních táborů.

Ještě jednu ránu! Prosím

Zatímco rodina zoufale hledala pomoc v Maďarsku, doma na Slovensku vypuklo povstání. V Ružomberoku vyvlekli Slováci místní Němce na ulice, kde je hromadně popravovali.

„Měl jsem blízkého přítele, který se tady ke Slovenskému národnímu povstání připojil. Jmenoval se Miro Golecký. Mezi těmi Němci byl i trenér fotbalového mužstva, jakýsi Just. Takový slušný obézní pán. A tenhle Miro Golecký ho zastřelil. Jenže Just byl strašně tučný a Miro ho nějak blbě trefil. Ten Němec spad a zvolal: ‚Eště jednu ránu, prosím, pán Golecký!‘ Miro ho pak zastřelil. Tento moment ho pak celý život pronásledoval. Nikdy to nepřekonal a v březnu 1948 se oběsil,“ říká v rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století Gronský.

Opuštěn uprostřed fronty

Rodina Gronských v Maďarsku hledala pomoc u cizích lidí, musela se rozdělit. Jána přijala slovenská rodina Hanákova z Budapešti. Půjčili mu byt a sami odjeli na venkov. Ján se ocitl sám v zoufalé situaci.

V Maďarsku právě probíhal převrat. Horthyovské Maďarsko, původně spojenec Hitlera, se chtělo přidat na stranu spojenců. Nacisté však zemi obsadili a rozhodli se za každou cenu Budapešť udržet. Na město zaútočila armáda generála Tolbuchina, která se střetla s německou tankovou divizí generála Ditricha. O Budapešť se bojovalo takřka sto dní.

Americké, německé i sovětské letecké operace nechaly za sebou město v troskách. Zničeno nebo poškozeno bylo 80 procent budov a téměř všechny mosty přes Dunaj. Z města zbyly ruiny. Ján stačil z města odjet vlakem a na venkově se ukrýt v seníku, kde ho objevili Sověti. Kvůli odznáčku s hákovým křížem ho chtěli popravit. Zachránilo ho, že poklekl, aby se pomodlil, místo modlitby ale začal zpívat ruské vlastenecké písně.

Příběhy 20. století

Příběh Jána Gronského zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jej odvysílá Český rozhlas – Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století.
Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Vojákům se zalíbil jako tlumočník. Mluvil rusky, německy a maďarsky. Působil ve 2. ukrajinském frontu maršála Malinovského. Stal se jejich pomocníkem a svědkem jejich zločinů. Vypráví, že byl nejednou donucen hlídkovat před domy, kde vojáci znásilňovali dívky.

Ján Gronský se pak připojil ke 4. brigádě československého armádního sboru, se kterým v dubnu 1945 přijel domů. Po válce se z něj stal horlivý komunista. Studoval chemii, potom také ekonomii a práva. Nechal se zverbovat StB, která po něm chtěla, aby ke spolupráci získal svého otce.

„Nacisté zavraždili moji babičku a matku. Táta pak po válce utekl do Anglie. Chtěl jsem se za ním po třinácti letech podívat a spolupráci s StB jsem považoval za svojí vlasteneckou povinnost. Otec byl pro ně zajímavý, protože měl kontakty kolem BBC. Spolupráci ovšem odmítl, já ne. Táta v roce 1964 umřel a tím to skončilo. Teď jsem v seznamech jako agent StB. No, dobře mi tak,“ uzavřel Gronský.

Lit. Kroupa, Mikuláš: Bojoval s nacisty, zastřelit ho ale chtěli vojáci Rudé armády. Po válce se stal komunistou a udavačem StB. In web ČRo Plus, 7. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ján Grónský se narodil se na Slovensku v obci Likavka u Ružomberku roku 1928 v rodině židovského obchodníka. V dětství chodil ke skautům, oddíl se však v roce 1938 stal součástí Hlinkovy mládeže.

Se slovenským luďáctvím ale nechtěl nic mít, nacistické Německo nenáviděl. S bratrem se připletl k odbojové skupině, která se pokusila výbušninou zlikvidovat vojenské ubikace. Rodina ze strachu z pronásledování prchla do Maďarska.

Při obléhání Budapešti v dubnu 1944 Jána zajali vojáci Rudé armády a na místě ho chtěli popravit, všimli si totiž, že má na klopě připnutý odznáček Hlinkovy mládeže. Šestnáctiletý židovský chlapec jim rusky zazpíval a jednotka si ho nechala jako poskoka. Po válce se stal komunistou a udával StB.

Příběh zdokumentovali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro projekt Paměť národa. Chcete-li této organizaci v další práci pomoci, připojte se do Klubu přátel Paměti národa zde. Děkujeme.

Odbojovou protistátní skupinu, kolem které se bratři pohybovali, inspirovali dva komunisté, gymnaziální učitelé: Gustáv Borkovič, vlastním jménem Oskar Veis, na konci války si změnil jméno na Valášek. Mimochodem, po válce se z něj stal jeden z nejvyšších představitelů ÚV KSČ v Bratislavě, v roce 1951 ho odsoudili na 23 let za to, že údajně prosazoval do funkcí lidi, kteří se kompromitovali v době slovenského fašistického státu.

Další vůdce oné odbojové skupiny byl Ernest Otto, kterému se podařilo před gestapem prchnout do hor k partyzánům. Ani s ním to po válce nedopadlo dobře. V roce 1949 ho jako údajného jugoslávského agenta odsoudili k trestu smrti. Po odvolání mu trest snížili. V roce 1962 už na svobodě zřejmě spáchal sebevraždu.

Odbojová skupina vydávala letáky s nápisem například „Hitler skape“, pak se pokusili vyhodit do povětří kasárna. Knot se pravděpodobně utrhnul a nálož nevybuchla.

„Ta skupina měla šestnáct členů a jednoho takového přicmrndávače a to jsem byl já. My jsme se připravovali na to, že až bude nějaký převrat, že postřílíme všechny místní Němce. A kvůli tomu, to byla moje činnost, jsem na psacím stroji vyhotovil seznam všech ružomberských Němců, kde bydlí, jak se dostat do domu a tak dál,“ vypráví Ján Grónský.

Zamilovaná odbojáře prozradila

Skupina byla vyzrazena dívkou, členkou skupiny. Zamilovala se do Němce, kterému se svěřila. Jánu Grónskému chyběl měsíc do patnáctého roku, když ho zatkla policie. Na pokyn prokurátora ho kvůli nízkému věku potrestali mírně, vyloučili ho z gymnázia. Ostatní zavřeli. Některé další mladé studenty za několik měsíců propustili s tím, že budou vyšetřováni na svobodě. Čtyři členy skupiny Němci popravili.

Bratr Štefan patřil mezi propuštěné. Využil chvíli na svobodě a utekl do hor k partyzánům. Rodina ze strachu o život prchla do Maďarska, kde na ně už čekal otec: „V Maďarsku nás všechny pozavírali. Seděli jsme ve věznici, která se jmenovala Magdolna. Otec nám přes svoje známosti obstaral falešné papíry,“ popisuje pamětník.

Z věznice je propustili jen pár dní před tím, než byla většina vězňů zastřelena, vypráví Grónský: „19. března 1944 Němci obsadili Maďarsko, vyměnili vládu a všechny lidi, co byli v Magdolně zlikvidovali, některé zastřelili na místě a některé odvezli do koncentráku.“

Vymlouval se na otce, že je prý důstojníkem SS

Rodina Grónských hledala v Maďarsku pomoc u cizích rodin, musela se rozdělit. Jána přijala budapešťská rodina Hanákova. Jánu Gronskému otec zajistil bydlení u jistého pana Hanáka. Když začaly americké nálety na Budapešť, Hanákovi se s Jánem odstěhovali na venkov. Jeho soused se jich až podezřele vyptával na chlapce, proto ho poslali zpátky do Budapešti, kde se válčilo. Během náletů Ján nechodil do krytu, aby neupoutal pozornost.

Dvakrát ho chytili při německé razii proti židům. Vždy tvrdil, že otec je vysokým důstojníkem SS a slouží v Jugoslávii, ukazoval legitimaci Hlinkovy mládeže, o které tvrdil, že je legitimací slovenské hitlerjugend. Uvěřili mu. „Oni ty židy stříleli kulomety do Dunaje. To bylo hrozné!“ popisuje Grónský.

V Maďarsku v létě 1944 proběhl převrat. Hortyovské Maďarsko, původně spojenec Hitlera, se chtělo připojit na stranu spojenců. 16. října 1944 vládu převzaly tzv. Šípové kříže, maďarští fašisté Ference Szálasiho. Hitler chtěl Budapešť za každou cenu udržet. Na město 29. října 1944 zaútočila Rudá armáda, která se střetla s německou tankovou divizí generála Ditricha. O město se bojovalo takřka sto dní. Po bojích se ocitlo v ruinách, přes 80 procent domů bylo poničeno, boje zničily téměř všechny mosty přes Dunaj.

Jánu Grónskému se během bombardování a prudkých bojů v ulicích podařilo z města ujet vlakem. Na venkově se ukryl v seníku, kde ho objevila jednotka Rudé armády. Když si všimli, že má na klopě odznáček se slovenským autonomistickým křížem Hlinkovy mládeže, chtěli ho na místě zastřelit.

Duchapřítomný chlapec je začal přemlouvat a zvesela jim zazpíval ruské vlastenecké písně, které ho naučil jeho otec. Zalíbil se jim jako tlumočník, mluvil dobře německy i maďarsky. Vypráví, že nejednou byl donucen hlídkovat před domy, kde vojáci znásilňovali dívky. Ján Gronský se pak připojil k 4. brigádě československého armádního sboru, se kterým v dubnu 1945 přijel domů.

StB chtěla, aby udával, s kým se zná jeho otec v Anglii

Po válce se z něj stal horlivý komunista. Studoval chemii, ekonomii a práva na Vysoké škole politické a sociální. Nechal se zverbovat StB, která po něm chtěla, aby ke spolupráci získal svého otce.

„Nacisté zavraždili moji babičku a matku. Táta pak po válce utekl do Anglie. Chtěl jsem se za ním po třinácti letech podívat a spolupráci s StB jsem považoval za svoji povinnost. Otec byl pro ně zajímavý, protože měl kontakty kolem BBC. Spolupráci ovšem odmítl, já ne. Scházel jsem se s nimi. Chtěli vědět o lidech z české BBC. Řekl jsem jim, koho táta zná a takové další voloviny. Táta pak umřel v roce 1964 a tím to skončilo. Teď jsem v seznamech jako agent StB. No, dobře mi tak,“ vysvětluje Doc. Dr. Ing. Ján Gronský, CSc., který je ve svazcích StB registrován jako agent pod krycím jménem Gala.

Radiodokument