Dillí – nekonečné, nekončící (2012)

Přidal: Přemek |

Duben 17, 2012

Hlavní město Indie s téměř 17 miliony obyvatel je druhá největší megapole v Indii a osmá na světě. K Dillí patří přelidněné slumy, ale také jsou zde k dostání jedny z nejdražších pozemků na světě. Tisícileté Dillí – místo, jehož minulost sahá do hlubin času. Město, které se stále rozrůstá, nám umožní poznat Pavla Jazairiová.

Natočeno 2012. Premiéra 21. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava). Repríza 9. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 10:10 h.; 50 min.).

Lit.: Jazairiová, Pavla: Nekonečné, nekončící Dillí. In Týdeník Rozhlas 16/2012 (článek). – Cit.: Hlavní město Indie Dillí je s necelými sedmnácti miliony obyvateli druhá největší megapole v Indii a osmá na světě. Žije zde víc než jedenáct tisíc osob na kilometr čtvereční. K Dillí patří přelidněné slumy, ale také jsou zde k dostání jedny z nejdražších pozemků na světě. Tisícileté Dillí, jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě – město minulosti i budoucnosti. 21. dubna vás do Dillí zavede sobotní vltavská Víkendová příloha.

„Vyšla jsem na ulici a získala pocit, že do davu, který po ní plyne, vstoupit prostě nelze.“

Dillí – Nové Dillí, hlavní město Indie a zároveň samostatný stát s vlastní administrativou, se soudním dvorem a s výkonnou radou ministrů v čele s premiérem. Je v něm všechno, nač si jen vzpomenete. Dillí – město snů a nadějí, které se mohou naplnit. Lidé z celé Indie věří, že zde najdou práci, a skutečně! Podle posledních statistik je v Dillí pouze pět procent nezaměstnaných oproti až třicetiprocentní nezaměstnanosti jinde v zemi. Také je tu méně těch nejchudších – jen o trochu více než osm procent. Lidí pod hranicí chudoby je přitom v Indii víc než čtvrtina. V Dillí je těch naprosto chudých jen asi milion dvě stě tisíc.

Nekonečná řeka

Vzpomínám na první dillíské ráno. Vyšla jsem na ulici a získala jsem pocit, že do davu, který po ní plyne, vstoupit prostě nelze. Nevídaná, nepochopitelná směsice mužů, žen, zvířat, rikšů – ať už cyklistů nebo řidičů páchnoucích motokár. Napříč do nich vrážejí muži táhnoucí těžké káry a cestu si vymáhá i náklaďák. Všichni nakonec projdou a projedou, svůj životní prostor najde slepý žebrák i zmrzačené dítě. Hlavní ulice je lemovaná obchody se vším představitelným – s módou, restauracemi nebo se stánky s jídlem, ale zabočíte-li do uličky ne širší než chodba, pronikáte ihned do nitra příbytků – matka chystá oběd, ve vaničce umývá snědé dětské tělíčko. V uličkách pracují řemeslníci, košíkáři, hrnčíři, krejčí, zde se peče chleba a žehlí prádlo. Den pokročil, děti navlečené ve školní uniformě se vracejí ze školy, ulicí táhne náboženský průvod, pozlacený vůz se sochami bohů a bohyň v životní velikosti, koně, hudebníci a věřící, kteří spěchají k brahmánům koupit si požehnání.

Cizinec zde najde všechno: indické vůně, barvy…

Tato čtvrt se jmenuje Páharganž. Main bazar, hlavní trh, je vesnicí uvnitř obrovského města. Někdo odtud nevyjde po celý život. Cizinec zde najde všechno: ubytování, jízdenky, letenky, indické vůně, barvy, hadříky, také Che Guevaru, sloního boha Ganéšu a globalizované zboží. K tomu krávy, psy, zeleninový trh i novinky – pivo a whisky! Kontinentální i indické jídlo, veg a non veg, také Golden Café, kde vaří Číňan. U kasy, proti řvoucí televizi, celé dny vysedává malý syn majitele. Kýve se sem a tam. Majitel hospodu prodává a kupuje hotel. Nejspíš pro něj.

Hinduisté a ti druzí

Obchod BD Handicraft. B je Bharat, D Deepak, synové pana Radžendyr. Během let oba dostali manželky a narodilo se několik dětí. Bharatův syn vypadá jako jeho otec. Dostáváme čaj s mlékem a sušenky. Ženy zůstávají v kuchyni. Pan Radžendra je tělnatý a mrštný. Ví všechno, nepochybuje o ničem. Oženil syny i dceru, nyní telefonuje a udílí ponaučení. Kompasem života je mu hinduismus. Oznamuje, že otevřel další obchod. Pracovali dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Přikoupili pozemek a staví nový dům. Děti mu prý říkají: Vy se odstěhujte, my zůstaneme tady, pěkně při sobě. Jeho syn Deepak mluví o muslimech. Chce mě přesvědčit, že je jich v Indii příliš. Podle něj znamenají hrozbu – ovšemže války! Ach, jak on nenávidí Gándhího! Proč nejsou všichni v Pákistánu? Deepakův hezký, dříve chytrý obličej se zkřiví zlobou.
Osmdesát procent obyvatel Dillí tvoří hinduisté. Muslimů je zde pouze desetina a zbytek tvoří síkhové, džajnové, baháíisté, křesťané, buddhisté, fársiové. Směsice obyvatel zrozená z dlouhých dějin města. Stopy osídlení na březích řeky Jamuny sahají až do druhého tisíciletí před naším letopočtem. V těchto místech měla existovat legendární Indraprastha – hlavní sídlo kmene Pandavů – z dob, které popisuje epos Mahábhárata. Dillí založil roku 736 tomarský vládce Anang Pal. Po něm přicházeli další dobyvatelé a město na březích řeky Jamuny měnilo jména – Lal Kot, Kíla Rai Pithora. To už se psalo dvanácté století a v Indii vítězil islám. Na sever země mířil vítězný arabský generál Muhammad z Ghóru, zakladatel tzv. mamlúcké dynastie bývalých otroků. Vznikl Dillíský sultanát – jeho prvním vládcem byl generál Kutbuddín Ajbak. Jemu Dillí vděčí za mnoho krásných staveb, nejznamenitější z nich je snad Kutúb Minár, Kutúbova věž, z červeného pískovce a mramoru. Dnes je na seznamu světového dědictví UNESCO jako jeden z nejstarších a nejkrásnějších příkladů indo-islámské architektury.

Chudé kryje tráva

Po mamlúckých dynastiích následovaly další, všechny muslimské – turkmenské a afghánské, dynastie Khildži, Tughlúg, Sajíd, Lodí. Každá z nich stavěla paláce a pevnosti, které se staly součásti sedmi měst Dillí. Roku 1398 vtrhl do Indie Tamerlán – Tímur Lenk, krutý dobyvatel, který v Asii vytvořil obrovskou říši. Domníval se, že muslimští vládci Dillí jsou ke svým poddaným příliš shovívaví – povraždil sto tisíc zajatců, město vyplenil, zničil a zanechal v troskách. Tamerlánův potomek Babúr se měl stát zakladatelem mughalské dynastie a prvním mughalským císařem. Do Dillí dorazil roku 1526 a do Indie přinesl perskou civilizaci a kulturu, dodnes přítomnou.
Jsme ve starém Dillí, bývalém Šáhdžahanabádu, městě ohraničeném zdí, které až do konce mughalských dynastií zůstalo jejich hlavním městem. Paláce šlechty a členů císařského dvora, elegantní mešity a zahrady. Hlavní tepna Čándní Čók, Tržiště měsíčního svitu, bývala rozdělena kanály, v nichž se odráždělo měsíční světlo.
V městě Šáhdžahanabád vládl v 17. století velký mughal, válečník a stavitel šáh Džahán, potomek Čingischána i císaře Karla Velikého. Čándní Čók vznikl z vůle jeho dcery Džahanary. Dodnes, navzdory neuvěřitelnému chaosu, který pohlcuje vše, zůstává pravým srdcem města.

Jedna z tváří Indie, která nepřestává cizince fascinovat

Čas běží. Šáhova manželka Mumtáz odpočívá v Tádž Mahálu postaveném jen pro ni. Dcera Džahanara však napsala: „Ať můj hrob pouhá zeleň pokrývá / Vždyť chudé jen tráva kryje…“
Čándní Čók – bazar, nepatrné zacpané uličky, tunýlky podchodů. Lidský proud jako dravá řeka. Vyzáblý rikša šlape, druhý tlačí obrovský náklad. Snědí a zchvácení, poddáni davu a osudu. Dvě muslimky zakrývají tvář černým závojem, tchyně a její nevěsta – šťastná, nešťastná?
Mladík na motorce naráží do davu, dere se rovně i proti směru, chaos a vůle jedince jako nerozmotatelná spleť drátů elektrického vedení, návěsných štítů a odpadků a zboží. Premierové kino, dnes zubožená díra. Pronikli jsme do útrob domu, propadlé schody zarovnané krabicemi filmových pásků. Někdo tu prodává staré plakáty. Řvavé, temné ulice…

Rudá a bílá

Na Čándní Čók už jezdí nové dillíské metro. Platí zákaz plivat a jezdit na střeše vagonu. Žeton na jízdu platí půl hodiny, u východu se tlačí žebráci.
Textil, elektronika, kolem mešity náhradní díly a veteš. Řidítka motorky okusuje obrovský hnědobíle zbarvený beran – srst se vzorem jako koberec. Blíží se svátek velké oběti a na trhu zní zvuk broušených nožů.
Velká mešita, největší z indických mešit – jedna z uskutečněných vizí Šáh Džahána – je rudá a bílá, jako všechno mughalské stavby. Věřící vystupují po širokých schodech, vcházejí třemi branami. Tou obrácenou na východ přicházel pouze císař. Mešita – obrovský otevřený prostor. Rudý pískovec se střídá s bílým mramorem, stín podloubí a pod žhavým sluncem nádrž s čistou vodou. Dlažba pálí do bosých nohou, opatrně našlapuji na koberec z kokosového vlákna, dostali jsme se až na okraj kupole a na věž – odtud je vidět čtverec nádvoří, rohové věže, minarety, ploché střechy starého města a v dálce Nové Dillí.
Mladá dívka má černý závoj, brokátové šaty zdobené barevnými perličkami, nalíčené oči a sytě rudé rty. Mládenec je její mladší bratr, anglicky mluví hlavně ona. Vysvětluje, že při návštěvě mešity potřebuje mužský doprovod, nikoliv dozor! Ženy si v islámu zaslouží zvláštní úctu a pozornost. Dívka se jmenuje Zahra – arabsky květina. Její rodina bydlí ve starém městě. Studovala a bude se vdávat, snoubenec patří k dobré spřízněné rodině. Staré Dillí zůstává převážně muslimské, říká hrdě, i když jinde převažují hinduisté. Dříve však v celém městě zněl její jazyk – urdu.

Přicházejí Britové

Červená pevnost, Lál Kila, leží na březích řeky Jamuny, která dřív napájela její vodní příkopy. Další dílo císaře Šáh Džahána, který celé město obehnal hradbami. Mughalskou říši však do Dillí přestěhoval až jeho syn, ctižádostivý a nelítostný Aurangzéb, první, ale i poslední mughalský panovník, který vládl Indii z Lál Kily. Bylo prý nádherné vidět císaře v průvodu po ulicích města na slonu ozdobeném zlatem. Na krytém bazaru nakupovaly dvorní dámy hedvábí a šperky, v domě bubnů těšili panovníkův sluch hudebníci, ke koupání mu sloužily skvostné lázně, k modlitbám Perlová mešita. A od jihu se mezitím blížil další dobyvatel: britská Východoindická společnost. Britové se zmocnili Dillí stejně, jako se zmocnili celé Indie, ale to už je jiný příběh. Začal na samotném počátku 19. století. Indie získala nezávislost až v srpnu roku 1947.

Šťastné? Nešťastné?

Britské působení zanechalo v Dillí výraznou stopu. Britové sem přenesli sídlo svého impéria roku 1911 – do té doby jím byla Kalkata na východním pobřeží. Stav města však neodpovídal jejich představám a rozhodli se stavět. Z Británie si pozvali celý štáb architektů vedený Edwinem Luttyensem, který rozhodl, jak bude Nové Dillí vypadat. Vše je pravidelné, poskládané velmi geometricky – oválné náměstí Connaught Place, bílé paláce v zahradách, administrativní budovy, kruhové objezdy.
Dnešní Dillí je obchodní a kulturní metropole indického severu, město škol a univerzit, nekonečné a nekončící město. K poznání hlubin jeho minulosti a přítomnosti jeden život nestačí. Tolik rozdílných míst a podob! Temné uličky, nekončící bazary, hlubiny starých domů, podivná hvězdárna Jantar Mantar a také nové stavby jako chrám báhaistů ve tvaru obrovského lotosu.
Odjíždíme z nádraží New Delhi – Nové Dillí. Vlak pádí na jih a trvá mu téměř hodinu, než město nechá za sebou. Chudinské čtvrti málem nalepené na koleje vystřídají nekonečná předměstí – miliony a miliony lidí, z nichž si každý si nese svůj osud.

Radiodokument