Libri prohibiti (2012)

Přidal: Přemek |

Květen 26, 2012

Hana Soukupová. Pořad představuje knihovnu samizdatů, kterou založil chartista a politický vězeň Jiří Gruntorád. Přeneseme se s ním do dob, kdy se knihy tajně opisovaly na stroji, šířily mezi přáteli a mohly své autory, distributory i čtenáře snadno dostat do potíží.

Natočeno v roce 2012. Premiéra 30. 5. 2012 (ČRo 3 Vltava, 60 min). Repríza 23. 9. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma; 8. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 7. 2. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h); 1. 5. 2018 (ČRo Plus, 21:10 h.); 16. 9. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).

K poslechu zde.

Lit.: Soukupová, Hana: Libri prohibiti. In web ČRo, květen 2012 (článek). – Cit.: Za dlouhé roky, co sbírá samizdaty a exilové publikace, se Jiří Gruntorád v těchto knihách dokonale vyzná. Navíc je na první pohled zřejmé, že je má rád. Návštěva jeho knihovny Libri prohibiti na pražském Senovážném náměstí vám může přinést nečekaná setkání.

Když zatoužím vidět knihu Reynkovy poezie, kterou jsem kdysi měla v ruce na jednu jedinou noc, hledá ji se mnou v regálech tak dlouho, až konkrétní samizdat u samého stropu objevíme (mimochodem, vydal ho Sergej Machonin).
Pro dnešního čtenáře, zvyklého na dostupnost veškerých textů, je knihovna Libri prohibiti těžko pochopitelný fenomén. Představa, že by člověk zakládal kopíráky a průklepové papíry do psacího stroje a opisoval desítky a stovky stránek, je mladým lidem vzdálená asi jako předení na kolovratu. „Člověk, který dostal samizdat do ruky, se nespokojil s tím, že ho prostě jen přečetl. Často sedl a udělal dalších dvanáct kopií pro své přátele, aby je potěšil. Tahle tichá pošta je něco fascinujícího,“ poukazuje literární historik Jiří Brabec na důležitý rys samizdatu. Jenže za opisování a šíření těchto knih se za totality chodilo do vězení – Jiří Gruntorád o tom může vyprávět z vlastní zkušenosti.

Do knihovny Libri prohibiti se podařilo soustředit na dvacet tisíc samizdatových a exilových publikací. Základ unikátní sbírky vznikl už před Listopadem 89 a Gruntorád ji později rozšiřoval o strojopisy, které by možná skončily ve sběru. Exilové knihy pak doputovaly do jeho knihovny ze zahraničí, často díky velkorysým soukromým darům.

„Každá knížka má nějaký svůj osud, a ty osudy jsou často hodně zajímavé,“ říká Jiří Gruntorád. Příběhy samizdatů doplní jeho vyprávění v dokumentu Libri prohibiti, který vysílá České rozhlas 3 Vltava ve středu 30. května ve 21.45 hod.

Lit.: Soukupová, Hana: Každá knížka má svůj osud. In Týdeník Rozhlas 22/2012 (anotace, stejný text jako výše).

Lit.: Hanáčková, Andrea: Tichá pošta Jiřího Gruntoráda. In Týdeník Rozhlas 26/2012 (recenze). – Cit.: Stáli jsme nedávno s mužem nad hromadou knih a dumali, co s ní. Vyhodit ne, v antikvariátu knížky nechtějí, známí už je mají, charity přetékají, nám stojí v knihovně některé dvakrát. Od domu k domu se nám nechtělo, a tak jsme vyrobili poličku a přestěhovali knihy na autobusovou zastávku u naší chalupy. Byl tam i Hvížďalův Dálkový výslech, Hrabal a další „lepší“ knihy mezi fotopublikacemi a blbostmi.

Myslela jsem na to při poslechu dokumentu Libri prohibiti o vydavateli zakázaných knih Jiřím Gruntorádovi a jeho edici Popelnice (ČRo 3 – Vltava, 30. května). Autorka Hana Soukupová prověřila po čase téma, které prošlo rozhlasem v desítkách variant. V současné době zřejmě nemůže udělat nic jiného než občerstvit paměť a vyšťourat z ní ještě nezveřejněné, kdesi zapadlé, malou historii utvářející detaily byvších událostí o tom, jak u nás za komunismu nesměly vycházet knihy a co všechno lidé byli ochotní udělat a vytrpět, aby si zakázané autory a jejich díla mohli přečíst a předat dál.

Březnový volný dokumentární cyklus Dvojky Českého rozhlasu ukázal, že i o knihách lze pojednat zvukově vděčným způsobem. Jistěže jde především o slovo, Hana Soukupová však našla docela vtipný způsob, jak si ze zvukové nouze tohoto tématu pomoci. Před dvě dívky narozené po roce 1989 položila kufřík a v něm psací stroj. Krok za krokem pak reportážně zachytila jejich podiv nad kopíráky a tenkými pauzáky, nechala je prozkoumat mechaniku stroje a pomalu přepsat báseň Morový sloup, první, kterou před čtyřmi dekádami přepsal i Jiří Gruntorád. Uvědomila jsem si, že zvuk psacího stroje už v rozhlase používáme jen pro zpřítomnění policejního výslechu – a je pravda, že na mnoha služebnách se psací stroj ještě stále používá. A nyní Jaroslav Seifert!

Dokument nemá ambice obsáhnout téma samizdatu v úplnosti. Pracuje se jmény a pojmy, jež dále nevysvětluje a nechává na posluchači, co je ochoten si dohledat a co mu stačí přijmout jako dále nerozvíjenou informaci. Je otázka, co si ony dvě mladé slečny představí za větou „Vaculík měl Petlici, Havel Expedici, já Popelnici.“ Gruntorád není ohromující vypravěč, nesrší historkami, ale svou věcnou dikcí budí respekt. Nejen z toho, co s knihami a pro knihy zažil, včetně věznění a policejní šikany všeho druhu. Jak už to tak u těchto lidí bývá, informace o nich dostáváme především zprostředkovaně, protože mluví hlavně o těch druhých, svých přátelích a pomocnících.

Cenným aspektem pořadu byl nenápadný, ale stále přítomný odkaz na mravní rozměr celého samizdatového hnutí stovek anonymních lidí. Dobrovolnost spojená s osobním rizikem, touha sdílet zapovězená slova, láska ke knihám jako nositelkám svobodných myšlenek i ke knize jako artefaktu. Hodiny času po nocích za nic, oddanost víře o smysluplnosti činu. Čím častěji u nás doma po večerech zase hrává Karel Kryl, tím jsem za podobné pořady vděčnější.

Radiodokument