Příběhy 20. století – Ivan Binar šel za mříže kvůli satirickému muzikálu (2012)

Přidal: Přemek |

Červen 8, 2012

Připravil Adam Drda a Anežka Santosová Veselá. Do vězení se pozdější chartista a redaktor Svobodné Evropy Ivan Binar dostal během husákovské normalizace. Na soukromé oslavě zpíval písničky z „protisovětského muzikálu“ Syn pluku. Někdo ho udal, skončil ve vazbě, pak v Plzni-Borech.

Připravil ČRo 6 v roce 2012. Premiéra 8. 4. 2012 (ČRo 6). Repríza 10. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

Lit.: Drda, Adam: Příběhy 20. století: Binar šel za mříže kvůli satirickému muzikálu. In web IDnes, 7. 4. 2012 (článek). – Cit.: Do vězení se pozdější chartista a redaktor Svobodné Evropy Ivan Binar dostal už na počátku husákovské normalizace. Úplně jednoduše: na soukromé oslavě narozenin zpíval s kamarády písničky z „protisovětského muzikálu“ Syn pluku. Někdo ho udal, skončil ve vazbě a pak v Plzni Borech. Portál iDNES.cz vám přináší další z rozhlasových Příběhů 20. století.

Nejdřív to vypadalo, že mladý Ivan Binar (narozen 1942) bude dělník. Neměl správné kádrové předpoklady, jeho otce po únoru 1948 vyhodili z práce, neboť byl „maloburžoazní element“. Přesto se mu ale podařilo odmaturovat a díky maminčině protekci nastoupil na Pedagogický institut v Opavě, obory čeština, dějepis, výtvarná výchova.

Na studiích, asi v roce 1961, se dostal do malého ostravského divadla Pod okapem, kde působil jeho kamarád Pavel Veselý, Luděk Nekuda, Edvard Schiffauer a další. Ivan Binar vzpomíná, že divadlo sice bylo jen „takové klukovské blbnutí“, ale měl ho rád a žil jím. Ve třiašedesátém musel na vojnu, a když se za dva roky vrátil, soubor už ve staré podobě neexistoval.

Zaměření časopisu husákovskému režimu nevyhovovalo, Jiřího Goje jako šéfredaktora vyhodili a Binar se ještě nějakou dobu držel jako výkonný redaktor. Mezitím ovšem s někdejšími kamarády z divadla Pod okapem stihl nastudovat dvě hry a roku 1967 se s nimi vypravili na festival do Francie. A především se „sirotky Okapu“ (Petrem Podhrázkým, Edvardem Schiffauerem a Petrem Ullmannem) založil nové divadlo: Waterloo.

Syn pluku, muzikál bez úcty k SSSR

Petr Podhrázký s Josefem Fraisem napsali pro divadlo Waterloo parodický muzikál Syn pluku na motivy knihy ruského spisovatele Valentina Katajeva. „Byl to docela zajímavý příběh, a jelikož to byla povinná četba, tak jsme si z toho poněkud stříleli a kluci začali už někdy z jara 1968 psát muzikál jako takovou legraci,“ vzpomíná Binar a dodává, že Podhrázký (zároveň též redaktor Trampu) pak dopsal dvě ze čtyř dějství pod dojmem brigády v Mongolsku a sovětské okupace Československa.

„Petr Ullmann (režisér) pak spojil divadelní představení s malým happeningem. U vchodu do budovy odevzdali diváci vstupenky ozbrojeným mužům v prapodivných zlumpačených uniformách s rudými hvězdami na čepicích a za ně dostali ´propusk´ do operačního prostoru N-tého dělostřeleckého pluku, jímž se museli prokázat před vstupem do divadla v prvním patře dalšímu ozbrojenci.

Uprostřed foyeru byla hromada odpadků ze smetiště (pečlivě zvolených, aby nesmrděly) a uprostřed ní sloup se směrovkami, názvy evropských a sovětských měst a vesnic psané azbukou. Mezi diváky se proplétali další ozbrojení bandité s červenými pentagramy na čepicích a naháněli jim hrůzu. (Ovšemže bez úspěchu; diváci popíjeli víno a těšili se, že už to brzy začne.) Pak byli pažbami a bajonety vehnáni do sálu a brutálně usazeni v pohodlných křeslech.“

Muzikál měl v Ostravě úspěch, hrál se až do konce sezóny 1968, v následujícím roce už jen jednou a s nástupem normalizace divadlo – jako desítky jiných projektů – nepřekvapivě skončilo.

Mejdan na chalupě – s neznámým udavačem

Po propuštění z vězení v roce 1973 se Ivan Binar živil jako dělník a strojník, podepsal Chartu 77 a v témže roce se po nátlaku Státní bezpečnosti vystěhoval do Rakouska. V letech 1980-1983 byl tlumočníkem v uprchlickém táboře Traiskirchen (Dolní Rakousko), poté redaktorem Svobodné Evropy. Do Prahy se vrátil o jedenáct let později. Působil jako spisovatel na volné noze. V letech 2003-2004 byl předsedou Obce spisovatelů.

„A na to harmonium jsme odehráli jakýsi průřez, procházku operetou Syn pluku, čili jsme tam odzpívali všechny písničky,“ vypráví Binar. „Bylo to v době, kdy už byl ´šroub utažený´, některé texty byly velmi drsné. No a samozřejmě, kde se sejde víc než tři lidé, tak jeden z nich je určitě fízl. Takže nás někdo prásknul.“

Ivana Binara zatkla Státní bezpečnost 25. února 1971. Chvíli trvalo, než StB získala text Syna pluku, ale pak už šlo všechno rychle. V případu bylo obviněno deset lidí, osm z nich souzeno a čtyři dostali roku 1972 nepodmíněné tresty: Binar (12 měsíců za pobuřování), Podhrázský, Ullmann a Schiffauer. Básník Frais, který litoval svých činů, byl dle Binarových vzpomínek osvobozen.

Odsouzenci nastoupili do ostravského vězení a po dvou týdnech je převezli do Plzně – Borů. „Pak jsme se stali normálními vězni jako kterýkoliv obyčejný zloděj nebo vrah anebo násilník,“ vypráví Binar, kterého pracovně zařadili na tzv. mozaiku, tedy skládal kachlíky: „Kluky tehdy dali na kovošrot, roztloukali kabely a vytahovali z nich dráty.“ Z vězení se dostali (s výjimkou Podhrázkého) v únoru 1973 na amnestii.

Bibliografie

Binar napsal několik knížek pro děti, například S kouzelníkem do světa nebo Kilo jablek pro krále. Pro dospělé vydal prózy jako Kdo, co je pan Gabriel a Rekonstrukce, která vyšly ještě v samizdatu. Jeho dvě poslední novely Egonek na útěku a M-mirek v pasti se na pultech objevily v roce 2004.

Lit.: Drda, Adam: Byl jsem obyčejný vězeň – jako kterýkoli zloděj nebo násilník. Příběh spisovatele Ivana Binara. In web ČRo Plus, 10. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do vězení se pozdější chartista a redaktor Svobodné Evropy Ivan Binar dostal už na počátku normalizace. Důvod k jeho zatčení byl banální: na soukromé oslavě narozenin zpíval s kamarády písničky z „protisovětského muzikálu“ Syn pluku. Někdo je udal, Ivan skončil ve vazbě, před soudem a nakonec v Plzni-Borech.

Nejdřív to vypadalo, že mladý Ivan Binar (narozen 1942) bude dělník: neměl správné kádrové předpoklady, jeho otce po únoru 1948 vyhodili z práce, neboť byl „maloburžoazní element“. Ivanovi se nicméně podařilo odmaturovat a díky matčiným známostem nastoupil na Pedagogický institut v Opavě, obory čeština, dějepis, výtvarná výchova.

Na studiích, přibližně v roce 1961, se dostal do malého ostravského divadla Pod okapem, kde působil jeho kamarád Pavel Veselý, a také Luděk Nekuda, Edvard Schiffauer a další. Ivan vzpomíná, že divadlo sice bylo jen „takové klukovské blbnutí“, ale měl je rád a žil jím. Ve třiašedesátém musel na vojnu, a když se za dva roky vrátil, soubor už ve staré podobě neexistoval.

Už během vojny se Binar oženil a nastoupil pak jako učitel v Dolním Benešově. Jenže ho to nebavilo, a tak střídal zaměstnání, až ho roku 1968 zlákal ke spolupráci Jiří Goj alias Gaučo, zakladatel časopisu Tramp. V redakci prožil Ivan Binar osmašedesátý rok, okupaci a pak i první normalizační potíže: zaměření časopisu husákovskému režimu nevyhovovalo, Jiřího Goje jako šéfredaktora vyhodili a Binar se ještě nějakou dobu držel jako výkonný redaktor.

Ještě před tím s někdejšími kamarády z divadla Pod okapem stihl nastudovat dvě hry a roku 1967 se s nimi vypravili na festival do Francie. A především se „sirotky Okapu“ (Petrem Podhrázkým, Edvardem Schiffauerem a Petrem Ullmannem) založil nové divadlo: Waterloo.

Syn pluku, muzikál bez úcty k SSSR

„Petr Ullmann (režisér) pak spojil divadelní představení s malým happeningem: u vchodu do budovy odevzdali diváci vstupenky ozbrojeným mužům v prapodivných zlumpačených uniformách s rudými hvězdami na čepicích a za ně dostali ´propusk´ do operačního prostoru N-tého dělostřeleckého pluku, jímž se museli prokázat před vstupem do divadla v prvním patře dalšímu ozbrojenci.

Mejdan na chalupě – s neznámým udavačem

Na podzim roku 1970 slavil Petr Podhrázký narozeniny na chalupě svého otce, zúčastnili se i členové divadla, akce byla koncipovaná jako „výjezdní zasedání rozšířené redakční rady časopisu Tramp.“ Šlo o normální „několikadenní večírek“, kam přátelé mimo jiné přivezli harmonium: „A na to harmonium jsme odehráli jakýsi průřez, procházku operetou Syn pluku, čili jsme tam odzpívali všechny písničky,“ vypráví Binar. „Bylo to v době, kdy už byl ´šroub utažený´, některé texty byly velmi drsné. No a samozřejmě, kde se sejde víc než tři lidé, tak jeden z nich je určitě fízl. Takže nás někdo prásknul.“

Příběh Ivana Binara pochopitelně ještě pokračuje: živil se jako dělník a strojník, podepsal Chartu 77 a v témže roce se po nátlaku Státní bezpečnosti vystěhoval do Rakouska. V letech 1980 – 1983 byl tlumočníkem v uprchlickém táboře Traiskirchen (Dolní Rakousko), poté redaktorem Svobodné Evropy.

Kromě knih pro děti napsal a vydal například prózy Kdo, co je pan Gabriel, Rekonstrukce, Ohrada, Egonek na útěku, M-mirek v pasti nebo Jen šmouha po nebi. V letech 2003-2004 byl předsedou Obce spisovatelů. Podrobnosti o jeho literárním díle najdete na webových stránkách www.ivanbinar.cz.

Radiodokument