I já jsem Tvůj syn, Adolfe (2012)

Přidal: Přemek |

Červen 25, 2012

Dora Kaprálová. „Rozvzpomínání se na strýce Ádu, kterého jeho syn Werner poznal až po čtyřicet sedmi letech. Ne vinou otce Ády, ne vinou Wernera, vinou dějin, pokud je nutné o vině mluvit. Dramatický příběh otce a syna, mého strýce a našich společných vzpomínek …“. Redaktorka Eva Nachmilnerová. Zvuková spolupráce Roman Špála. Dramaturgie a režie Eva Nachmilnerová.

Natočeno v roce 2012. Premiéra 27. 6. 2012 (60 min.). Repríza 5. 2. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 3. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 15. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kaprálová, Dora: I já jsem Tvůj syn, Adolfe. In web ČRo, červen 2012 (článek). – Cit.: Příběh o tom, jak válečné události, totální nasazení a poválečný odsun dokázaly zamíchat s lidskými osudy. A o tom, jak se toto dědictví promítá do života současníků.

O berlínské elegii prastrýce Adolfa, jeho válečném levobočkovi a jiném Paměť bývá zrádná. Snad takovou musí být. Vždyť je to možná to jediné, co udržuje člověka v zapomnění, ve slastných iluzích, někdy i v milosrdenství nevědomosti. Jenže občas je potřeba se rozvzpomenout. Nesoudit, ne rovnou bolestně odhalit, ale hledat. Cesta je navíc podstatnější než cíl. Na prastrýce Ádu si pamatuju jako na tajemného strýčka z dětství. Vím, že jsme spolu v Telči potkali slona, ten den, kdy bouchnul Černobyl. Vím, že na louce před naší chatou vyrobil jezírko a způsobil tak malou povodeň. Pamatuji se, že na jabloň rouboval hrušeň nebo naopak a že nic z jeho svérázných vynálezů nikdy nefungovalo. Myslím, že dokázal i žonglovat a po nocích byl provazochodcem. Rozhodně v mých představách. Můj milovaný, magický strýček…

Teprve po jeho smrti jsem se postupně dovídala, že si v sobě prastrýc Áda nesl od války různá tajemství. Třeba že měl v Berlíně snoubenku Elfi, ta že mu porodila za dramatických okolností pár dnů po osvobození v Praze syna Boleslava, přejmenovaného později na Wernera. A právě ten později zapomenutý syn Werner se strýčkovi Ádovi znovu zjevil se svou matkou Elfi roku 1990. Ve stejném měsíci se na dálnici v Německu tragicky zabil strýcův nejmladší český syn. Áda ztratil syna a jiný si ho zas našel…Elfi s Wernerem přiletěla na Ruzyň po čtyřiceti pěti letech. Jaké bylo jejich společné shledání? A jak to celé vnímala Ádova žena, dnes devadesátiletá teta Zuzana? A jejich dospělé děti? A staří svědkové dávných událostí? A Elfi s Wernerem? A vůbec…Kým vším byl strýček Áda-Adolf H., šprýmař, tajnůstkář a jak jsem se postupně dovídala – i prudký žárlivec a despota?

Radiodokument by se mohl honosit podtitulem: silný příběh lásky, zapomnění a zrady na pozadí dějin. Jenže přesně tahle věta zavání nepříjemným klišé; i když ano – i taková věta je pravdivá. Je pravdivá stejně jako chór Ádových blízkých, kteří vzpomínají, vzpílají i děkují svému mrtvému komplikovanému příbuznému. Co tedy s tím vším? Simona Weillová někde psala, že jediné, co skutečně máme je paměť a jediné, co skutečně ztrácíme, jsou vzpomínky. A pokaždé, že je ta selektivní oddělenost bolestně skličující.

Vždyť k čemu je nám jedno bez druhého, paměť bez vzpomínek? Pokusila jsem se v dokumentu otevřít tabuizované rodinné téma a všechny ty staré děje oživit. Zrekonstruovat život mrtvého strýčka Ády. Nestranně, jak mi to jen dovolí moje dávná dětská vazba k milovanému strýci. A Werner? I toho jsem chtěla poznat, Ádova utajeného syna.

Ale o tom, zda se mi Wernera podařilo v Berlíně skutečně vypátrat, se doslechnete až v radiodokumentu s potutelným názvem: „I já jsem Tvůj syn, Adolfe“.

Radiodokument