Slavme slavně slávu (2010)

Přidal: Martin |

Srpen 27, 2012

Eliška Závodná a doc. Pavla Vošahlíková. „Slavme slavně slávu“ … Čechů v Srbsku a Srbů v Čechách v průběhu „dlouhého“ 19. století. Příběhy a cesty zapomenutých – i zapomínaných.

Účinkují s doc. Pavla Vošahlíková a Eliška Závodná.

Připravil Český rozhlas v roce 2011 (30 min.).

Lit.: Závodná, Eliška: „Slavme slavně slávu“. In web ČRo 17. 3. 2010 (anotace). – Cit.: Nadšený panslavista František Alexander Zach (1.5.1807, Olomouc – 14.1.1892, Brno) poprvé navštívil Srbsko – konkrétně Bělehrad – v roce 1843. Do té doby stihnul vystudovat práva ve Vídni, kde se spřátelil s řadou českých a moravských studentů, zapálených vlastenců. Po dokončení studií se Zach vrací na Moravu, kde působí na různých místech jako magistrátní úředník. Když v roce 1830 propuká v Polsku protiruské povstání, rozhodne se ho aktivně zúčastnit. Tajně a bez dokladů odjíždí do Krakova, ale než tam dorazí, je po boji. Krakovská epizoda Zachovi způsobila potíže ze strany rakouských úřadů, jeho pokus o účast v národním odboji ho stojí místo. Zach se obává politického pronásledování, emigruje do Francie, kde dál pokračuje v organizování polského odboje. Domů se vrací až po pěti letech, ale snah o podporu slovanských národů – ať už v monarchii, nebo jinde v Evropě – se nevzdává. Když je společně s dalšími vlastenci v roce 1840 vyslýchán za protirakouské smýšlení, rozhodne se raději vrátit do Francie. Už ve Francii se začíná zabývat vojenskou teorií. Z Francie odjíždí na svou první návštěvu Srbska – pro jeho další život určitě osudovou. V Bělehradě vstupuje do tajných služeb, nejdřív jako propolský politický agent.

Kontaktuje tehdy vedoucí osobnosti srbského národního hnutí a předloží jim představy tehdejší francouzské diplomacie a polských emigrantských kruhů o způsobu řešení tzv. východní otázky po předpokládaném odchodu Turků z Balkánu. Když se v roce 1848 vrací Zach do Prahy, přijíždí jako člen delegace na Slovanském sjezdu. Ačkoliv byl moravským rodákem, na sjezdu v Praze už zastupoval zájmy jihoslovanské národní sekce. Po vypuknutí povstání v Praze, patří mezi aktivní účastníky bojů proti Windischrätzově armádě. Bojovného ducha neztrácí ani později v průběhu revolučního roku 1848. Prahu opouští, aby se účastnil dalších bojů na Slovensku. Právě v letech 1848-49 získává praktické vojenské zkušenosti. Těch využije v roce 1849 v Bělehradě, kde zakládá srbskou vojenskou akademii. V průběhu let se Zach stává význačným vojenským teoretikem a pedagogem. A také rádcem i blízkým přítelem knížete Michala Obrenoviče. Získal dokonce hodnost generála srbské armády. V roce 1876 se zúčastnil války proti Turkům, byl raněn, kvůli sněti mu byla amputována noha. V pozdějších letech zasáhl Zach do bojů jen okrajově. Když je v roce 1883 penzionován, vrací se domů – habsburské monarchie. Nejdřív do Vídně, později v roce 1889 do Brna. Tam v roce 1892 umírá. V Srbsku je Zach dodnes uznávanou osobností, u nás spíš zapomínanou…

Radiodokument