Český Řím aneb V hospodě u Kolossea pohané, křesťané 1/9 (2007)

Přidal: Přemek |

Červenec 2, 2007

Cyklus o českých stopách ve věčném městě. Mozaika rozhovorů, reportáží a reflexí. Připravili Miloš Doležal a Jiří Štourač. Spolupráce na pořadu Tomáš Holý a Johana Bronková. V pořadu hovoří Petr Kubín, Bruno Masetto, Johana Bronková, Marcello Garzaniti, Mojmír Horyna, padre Candido a autoři pořadu. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš a Markéta Jahodová.

Natočeno 2007.

Díl první – Vojtěch Slavníkovec. Premiéra 4. 7. 2007 (30min.). Repríza 22. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 8:30 – 9:00 h).

Díl druhý – Karel IV. Premiéra 11. 7. 2007 (30 min.).

Díl třetí – Panna Marie Vítězná a Jan Blažej Santini Aichel. Premiéra 18. 7. 2007 (30 min.).

Díl čtvrtý – Josef Mysliveček. Premiéra 25. 7. 2007 (30 min.).

Díl pátý – od Glaubitze po Hynaise. Premiéra 1. 8. 2007 (30 min.).

Díl šestý – Bohuslav Martinů. Spolupráce na pořadu Tomáš Holý. V pořadu hovoří Jaroslav Mihule, Julie Hofmannová, Barbara Goldsmith, Ivan Moravec, Alena Wildová-Tossi, Gaetano Delogu a autoři pořadu. Účinkují Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš a Markéta Jahodová. Premiéra 8. 8. 2007 (30min.).

Díl sedmý – Nepomucenum na Via Concordia. V pořadu hovoří Jiří Mráz, Karel Vrána, Jaroslav Škarvada, Josef Koláček a autoři pořadu. Premiéra 15. 8. 2007 (30 min.).

Díl osmý – Kardinál Josef Beran a Johannes Urzidil. V pořadu hovoří Jaroslav Škarvada, Petr Ovečka, Vojtěch Hrubý, Josef Laštovica a autoři pořadu.

Díl devátý-závěrečný – Roma mia patria. V pořadu hovoří Pavel Jajtner, Jan Vokál, Tomáš Špidlík, Miloslav Hirsch, Mikuláš Rachlík, Mojmír Horyna, Olga Macková, Josef Koláček, Kateřina Kubínová, Gaetano Delogu, Petr Kubín, Alena Wildová-Tossi, Johana Bronková, Petr Ovečka a autoři pořadu.

Lit.: Doležal, Miloš: Kardinál Josef Beran a Johannes Urzidil. In Týdeník Rozhlas 34/2007 (anotace). – Cit.:
Osmý díl rozhlasového cyklu o českých stopách ve věčném městě Český Řím je věnován dvěma mužům, kteří se zřejmě v životě nikdy nepotkali, ale zvláštní souhrou náhod odpočívají pár metrů od sebe ve Vatikánu. Jeden rodák z Plzně, druhý z Prahy, jeden arcibiskup a kardinál, druhý německy píšící spisovatel a básník: ten první, Josef Beran, je pochován mezi papeži ve svatopetrských grotách; ten druhý, Johannes Urzidil, hned vedle baziliky sv. Petra pod citronovníky a palmami mezi německými poutníky… Dva muži, kterým se Řím stal osudem.
Pražský arcibiskup a kardinál Josef Beran, drobný muž dramatického života. Ročník 1888, za války byl vězněn v koncentračních táborech, v roce 1949 zatčen a internován na různých místech Čech. V roce 1965, po zákulisních dohodách mezi československou komunistickou vládou a Vatikánem, byl jmenován kardinálem. Následně mu státní aparát umožnil výjezd z Československa, ovšem s podmínkou, že jeho návrat do vlasti nebude možný. Josef Beran tak odletěl do Říma za paradoxní situace – mířil do města důvěrně známého, neboť tam studoval a byl vysvěcen na kněze, a současně navždy opouštěl drahý domov.
V Římě dva rozhlasoví poutníci pátrají po Beranových stopách. Jeho bývalá pracovna a úmrtní místnost v české papežské koleji v Nepomucenu jsou dosud autenticky zachovány; a neméně přízračné je brzké dušičkové ráno, kdy procházíme díky povolení zešeřelou lodí baziliky sv. Petra a sestupujeme do papežských grot ke kardinálově tumbě. Na „svého“ arcibiskupa v Římě vzpomínají jeho nejbližší exiloví spolupracovníci – biskup Jaroslav Škarvada, mons. Josef Laštovica, jezuita Petr Ovečka a P. Vojtěch Hrubý.
Řím a zvlášť Itálie po celý život přitahovala německy píšícího spisovatele, básníka a esejistu Johannese Urzidila, pražského rodáka a šumavského patriota, kterého ze střední Evropy vyhnal v roce 1939 nacismus. Žil pak se svojí ženou ve Spojených státech, odkud se do Evropy vracela nejen jeho díla, ale také sám autor, který na starém kontinentu – vyjma své ostnáčem zadrátované vlasti – pořádal přednášková turné a přijímal literární ceny. Na konci září 1970 se Johannes Urzidil vydal v doprovodu manželky na svou sedmou přednáškovou cestu po Evropě. Po Hamburku, Brémách, Kolínu nad Rýnem a Vídni přiletěli 31. října do Říma. Na letišti je přivítal prezident římského Rakouského kulturního institutu Heinrich Schmidinger. Po večeři se společně vydali na procházku večerním městem. Jejich průvodce prof. Schmidinger později napsal:
„Po návratu přes Piazza Navona řekl Urzidil doma před spaním své ženě: ‚Kdybych tu neměl ještě to čtení, mohli bychom už vlastně odjet. Viděl a zažil jsem si všechno, co jsem chtěl v Římě znovu vidět… Chvála Bohu ale ještě odjet nemusíme.‘ Na pondělí 2. listopadu 1970 bylo naplánováno jeho autorské čtení. V 7.45 hodin ráno však Johannes Urzidil nečekaně zemřel. Když jsem o tři dny později, krátce předtím, než odcestovala, stál s paní Urzidilovou před náhrobní deskou, řekla: ‚Nejkrásnější ze všech cen a vyznamenání, která můj muž obdržel, je tento hrob ve stínu svatopetrské kupole.’“
Věděli jsme, že Urzidil je pochován ve stínu svatopetrské baziliky. Náš věrný průvodce mons. Laštovica, žijící ve Vatikánu, vyřídil povolení, u brány zasalutovala švýcarská garda a my mířili na Campo Santo Teutonico, malý německý krchůvek s palmami a citrónovníky, ohraničený vysokou zdí. A nad námi v korunách rostla Michelangelova bílá kupole. Po hodině bezvýsledného hledání jsme alespoň v meditaci postáli nedaleko východu a tu – náhle spadl přede mne nezralý citron. Chci ho sebrat a zírám… Ten den, kdy jsme našli Urzidilův hrob, bylo 2. listopadu.

Radiodokument