Čajovna – István Szabó (2012)

Přidal: Přemek |

Říjen 4, 2012

Rozhovor s maďarským oscarovým režisérem, rekapitulující jeho tvorbu a přístup k filmu. Připravil a uvádí Pavel Sladký.

Natočeno 2012. Premiéra 4. 10. 2012 (29 min).

Lit.: Sladký, Pavel: István Szabó: Chci být jasný a srozumitelný. In web ČRo, říjen 2012 (článek + přepis rozhovoru). – Cit.: Rozhovor s maďarským oscarovým režisérem o hercích, průhlednosti stylu a touze bavit publikum.

Nejslavnější maďarský režisér, držitel Oscara za film Mefisto, scenárista a také příležitostný herec István Szabó natáčí filmy od 50. let 20. století. Svůj nejnovější snímek Za zavřenými dveřmi (2012) podle literární předlohy jmenovkyně Magdy Szabóové představil také osobně v Česku na karlovarském festivalu a Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Nepatří zdaleka mezi jeho nejlepší počiny, ale navazuje na řadu témat z předcházející tvorby, která mu přinesla uznání nejen v Maďarsku a Evropě, ale také ve Spojených státech (v poslední době např. za filmy Na miskách vah a Sluneční jas). Szabóovy filmy se často dotýkají historické kontinuity středoevropského prostoru, tématu viny, osudu Židů ve 20. století i postavení umělce (např. spisovateky, dirigenta nebo herce) v proměnách dob a pod tlakem politiky. Kulturní publicisté upozorňují, že jde i o Szabóovo vlastní téma, protože se coby prominentní kulturní osobnost ocitl v řadách informátorů maďarské tajné policie, což byl jeden z největších maďarských kulturní skandálů roku 2006.

István Szabó sám se charakterizuje jako zástupce publika za kamerou, jako „herecký“ režisér, který nechce mít svůj rozpoznatelný styl, ale je ve službách tématu. Na Letní filmové škole oslovil publikum přednáškou o divácích jako rozhodujícím faktoru dějin kinematografie. Ta je podle něj dějinami ikonických tváří od Grety Garbo po současnost. Poté následoval (scénický) rozhovor, rekapitulující jeho přístup k filmu a zmiňující některé z kongeniálních Szabóových filmů jako Milá Emo, drahá Bětko (1992), Mefisto (1981), Plukovník Redl (1985), Sázka na iluze (1970) nebo Otec (1966).

Rozhovor si můžete poslechnout v Čajovně 4. října od 19:00, část z něj nabízíme i v přepisu:

Vy se jako režisér se cítíte být hlavně reprezentantem publika?
Ano, jsem takové publikum číslo 1. Stojím za kamerou a reprezentuji publikum. A když se mi něco nelíbí, tak vím, že publikum to bude nenávidět. A když se mi něco líbí, nejsem si jistý, jestli to publikum bude mít rádo.

Říkáte, že jsou pro vás důležité tváře a že kinematografie je mj. dějinami ikonických obličejů, reprezentujících publikum. Mnoho vašich filmů, počínaje Mefistem před Plukovníka Redla do film Milá Emo, drahá Bětko ukazuje tváře lidí v době historických změn, pod tlakem politiky například. Je to ten samý zájem o dějiny obličeje?
To je velmi dobrá a velmi nebezpečná otázka.
Moje odpověď zní, že asi právě proto je většina hlavních postav v mých filmech ambivalentních. Jsou to postavy a obličeje, se kterými na začátku moc nevíte, co si počít, jestli je milovat, nebo nenávidět. A během projekce si musíte chvílemi říkat: ano, to jsem já – a za chvíli zase: v žádném případě, prosím, ne a za dalších deset minut: ano, to jsem opravdu já. Tahle ambivalentnost je pro mě důležitá.

Ve filmu Plukovník Redl řekne jedna z postav říká Redlovi: „Chceš toho od sebe příliš.“ Tohle vaše hrdiny taky velmi charakterizuje. Souhlasíte?
Asi ano, protože mnoho postav v mých filmech by rádo potěšilo společnost a svět, protože mají pocit, že mají možnost dosáhnout pocitu jistoty, pokud se světu kolem sebe budou líbit.

Chtějí moc i kreativitu, uznání, vše najednou.
Většina z těch postav jsou umělci, protože ukázat umělce je nejsnazší cesta k tomu ukázat nemoci společnosti, protože umělci jsou citliví a když zobrazíme umělce, jejich tvář, můžeme ukázat bolesti světa. Proto jsou to dirigenti, herci a podobně.
Ale raději analyzuji ostatní filmaře než sebe, je to hezčí práce…

Považujete všechny svoje filmy za osobní, nebo jsou některé, třeba Otec, nebo Sluneční svit, osobnější něž jiné?
Každý film je osobní, v každém nacházím velmi osobní momenty a místa, která mě motivovalo k tomu ten snímek natočit. Můj nejosobnější film je ale Otec. I ostatní jsou osobní, ale ne tak jako tenhle…

Do filmu Milá Emo, drahá Bětko jste umístit mezititulky. Většinou říkáte, že chcete, aby forma byla relativně transparentní, vaše motto vždy bylo být jasný a srozumitelný. Proč jste se rozhodl pro takový výrazný formální prvek?
Chtěl jsem jasně oddělit jednotlivé části. Trochu vyjasnit čas událostí a vyjasnit, o co běží.

Takže vše pro to, abyste byl jasný a srozumitelný.
Myslím, že to je moje jediné přání. Nejsem režisér, který by chtěl být mít vlastní styl. Nestarám se o něj. Někteří lidé, kritici a novináři se mě ptají na styl, ptají se, jaký je film Istvána Szabóa a já jsem vlastně trochu zaskočený touto otázkou, protože upřímně jsem za celý život neudělal Szabóův film a ani nikdy neudělám. Já chci vyprávět příběhy. Jeden příběh potřebuje takový typ filmařiny a druhý typ příběhu zase jiný. Můj hlavní cíl je vyprávět publiku srozumitelně a jasně. Jestli se v kině nebo před obrazovkou otočí jeden partner na druhého a ptá se: miláčku, co to říkala?, pak přijde odpověď a já jsem ztratil 20 nebo 30 vteřin. Protože nenaslouchají filmu, ale baví se o něčem. Musím promlouvat jasně a koncentrovaně, aby publikum následovalo myšlenku, kterou jim předkládám.
A na druhou stranu, a filmoví specialisti se asi naštvou, musím upřímně říct, že chci dělat filmy, kterými budu publikum bavit. Aspoň trochu. Chci vzbudit zájem na začátku filmu a udržet ho až do konce. Od Buňuela jsem se naučil, že film může být jakýkoliv, ale nesmí nudit. Když mě natočená scéna nudí, tak ji bez ohledu na to, jak je důležitá, vystřihnu. ve střižně, což je mimochodem jedna z nejkrásnějších fází práce na filmu, sleduju svoji práci a když mám pocit, že něco je pomalé, nebo ne dostatečně zajímavé, řeknu tomu záběru, té větě nebo scéně sbohem. Protože chci udržet zájem publika. To je můj job. Bavit. Nenávidím nudné filmy. Může být, že na umělecké rovině nebo kulturní rovině je nudný film velmi důležitý. A že i když na něm v kině sedí jediný člověk, tak je to důležitější film než jiný, který je publikem milován, ale, omlouvám se, já miluju publikum. Můj poslední film, který jsme s přáteli udělali, Za zavřenými dveřmi, se promítal v Karlových Varech v takovém „menším” sále pro asi 1500 lidí a dalších asi 200 až 300 lidí sedělo na schodech. A po asi dvaceti minutách publikum zatleskalo. Byl jsem nesmírně šťastný. Vím, že to není úplně hezké, nemá to nic do činění s uměním, zvlášť s filmovým uměním, ale byl jsem opravdu šťastný.

Nový film je pro mě zajímavý tím, že se velmi přesně držíte dialogů z předlohy, ale často zásadně mícháte pořadím scén. Využíváte flashbacky, flashforwardy.
Nepamatuju se. :-)
Když se mi naskytla možnost udělat film na základě tohoto romány, sedl jsem na to s kolegou a napsali jsme scénář a náš základní cíl být věrní základnímu sdělení knihy. Film je ale absolutně odlišné médium. Museli jsme každou myšlenku Magdy Szabóové převést do obrazu. Někdy jsme dodrželi dialogy, někdy ne.
Jak to říct…
Určitě máte rád literaturu a znáte Tolstého a jeho Vojnu a mír. Čtete o Nataše Rostovové nebo Pierru Bezuchovi a máte nějakou představu. Všichni si je dokážeme nějak převést do obrazů. Vaše vlastní obrazy budou zabarvené lidmi, které znáte. Natašu Rostovovou Tolstoj velmi přesně popisuje, včetně barvy jejích vlasů a pokožky, ale obličej, který si sám vytvoříte, bude zabarvený obličejem Vaší matky, milenky nebo třeba sestry. Vím, že musím vynalézt Audrey Hepburn. Její obličej absolutně neodpovídá těm obličejům, které jste měl na mysli. Audrey Hepburn musí začít bojovat proti vaší vizi. Musíme stvořit někoho, kdo dokáže reprezentovat imaginaci každého. To je to důležité.

Audrey Hepburn skutečně hrála v americké verzi Vojny a míru (r. King Vidor, 1956)…
Ano, proto jsem ten příklad použil.

A použil jste ten příklad taky proto, že ten film máte rád?
No… Je to prostě jen příklad. Kdybyste se zeptal, které kreace mám rád, řekl bych Ingrid Bergmannovou v Casablance. A Humphreyho Bogarta. To jsou lidi, které mám opravdu rád.

Radiodokument