Tyjátr – Ta naše povaha visegrádská (2012)

Brněnský Buranteatr neusíná na vavřínech. Jen co dozněla sláva spojená s nominacemi na Ceny Alfréda Radoka, přichází soubor s odvážnou inscenací Dziady a mezinárodním projektem 4Together.

Do projektu 4Together se zapojily všechny země visegrádské čtyřky. Jedno divadlo z každé zúčastněné visegrádské krajiny připravilo inscenaci inspirovanou tématem země sousední. Češi zpracovali polské téma, Poláci téma slovenské, Slováci hráli o Maďarech a Maďaři zase o Češích. Během tří dnů tak mohli diváci zhlédnout čtyři originální divadelní premiéry, které se lišily nejen obsahem, ale i žánrem.

Maďarský soubor Metanoia Artopedia ze Szegedu se inspiroval Jaroslavem Haškem a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka. Předloha pramálo originální, leč její zpracování naprosto netradiční, vizuálně působivé, ale ne vždy jasně čitelné. Mezi fragmenty převzaté z Haškova románu se vtěsnaly i jiné dramatické střípky českých dějin, spojené s válkou, okupací i náboženstvím. Loutkové představení Clowns in the street of the Alchemist nezávislých maďarských divadelníků mělo kouzelnou atmosféru podpořenou mechanicky se pohybující scénou. Nicméně obsahovou nekompaktnost nezachránily ani loutky.

Polský soubor Teatr Figur z Krakova se zabývá stínovým divadlem a jako takový se nemůže snadno chopit každého tématu. Zájem režisérek Dagmary Żabské a Grażyny Tabor se proto omezil na komornější téma – slovenské Romy a jejich folklor. Na prazvláštní výsledné podobě inscenace se podepsala technická nedotaženost jednotlivých stínových obrazů, stejně jako neujasněná dramaturgicko-režijní koncepce. Nebylo jasné, o čem a proč se hraje. Inspirativní a květnaté téma se tak doslova rozplynulo v temnotě baterkami osvětlené scény.

Zato slovenské divadlo Na peróně se chopilo maďarského tématu osobně, otevřeně a se ctí. Ve svém subjektivním pohledu na společné maďarsko-slovenské dějinné události podrobili kritice hlavně sami sebe. Jejich premiéra patřila k nejlepším představením.
Všemi očekávaný vrchol přišel poslední den projektu 4Together, kdy pořádající Buranteatr uvedl premiérů vlastní úpravy dramatu Dziady.

Dziady, česky Tryzna, Adama Mickiewicze jsou právem považovány za vrcholné dílo literárního romantismu. Režisér Michal Zetel a dramaturg Jan Šotkovský v Dziadách nachází spíše než polskou národností otázku magické téma smrti, které divadelně ozvláštňují a metaforicky zpřítomňují na jevišti. Proč padla volba právě na Dziady, objasňuje režisér inscenace Michal Zetel.

Michal Zetel
Dziady jsme si vybrali proto, že zobrazují něco bytostně podstatného pro nás, co jsme v literatuře nenašli. Tematika smrti se v české literatuře příliš neobjevuje a rozhodně ne ani dílo, které je cele věnované smrti, vztahu k předkům, vztahu k pohřbívání, k uctívání nejen předků, ale i vlasti. To velké romantické gesto, které je vlastní velkým národům, což Poláci jsou, u nás nemá obdoby.

Velké romantické téma i patetické gesto, to všechno Dziady obsahují. Dziady si tedy vyžadují jiný inscenační i herecký přístup, než doposud Buranteatr na své inscenace aplikoval. To v rozhovoru potvrdil i dramaturg Jan Šotkovský.

Jan Šotkovský
My jsme si s Michalem slíbili někdy ve třeťáku na JAMU, protože jsme měli rádi polské divadlo a literaturu a taky oba pocházíme z polských hranic, že jednou uděláme Dziady. Když jsme si je přečetli, tak jsme trochu plakali, trochu pili a pak jsme začali to, čemu já říkám česká ulička k Dziadům. Já jsem za to rád, protože my jsme povahy cynické, ironické, a i když s námi cloumají emoce, tak je projevujeme jen zřídka. A myslím si, že pro kontrast látky, která je vzepjatá, romantická, silně emocionální a hovořící zcela bez ubrousku o patetických velkých tématech, je dobré, aby se potkala s námi.

Smrt je součástí života. Jen z našich životů se tato část vytrácí, možná proto, že je záměrně vytěsňována, bojíme se jí, mnohdy proti ní bojujeme. Dziady jsou oslavou mrtvých předků. Nápojem a zpěvy je poskytována úleva zemřelým duším v očistci.

Michal Zetel
Smrt proběhne dvojí, ale nejde tolik o smrt, jako spíš přechodový rituál pohřbu. Jsou tam dva typy pohřbu, bez katarze, bez naděje, bez ničeho. A pak je tam klasický pohřeb z 50. let, s trumpetou, černými klobouky a spoustou alkoholu. To je viditelný kontrast mezi těmi dvěma způsoby. Z dnešního pohledu nám to připadá nesmyslné. Ale bez přímého kontaktu s rakví není možné tu věc nějakým způsobem odestát. Vyhýbání se smrti, situacím spojeným se smrtí podle mě vede k těžkým problémům v našich životech. Moderní medicína se tváří, jako by smrt nebyla.

V dramatu Dziady se, stejně jako i v inscenaci samotné, mísí hororová atmosféra s okouzlujícím magičnem. Patetická nadsazenost je vtažena do hereckého projevu, výpravy i živé orchestrální hudby, složené přímo pro inscenaci Vojtěchem Dlaskem. Na patos je poukazováno i tím, že je stavěn do kontrastu k pragmatickému chladu typickému pro fungování lidí v současné společnosti.
Jan Skácel napsal: „Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami.“