Life´s Holiday – Über die Pflege europäischer Demenzkranker in Thailand (Prázdniny na doživotí – O péči Evropanů s demencí v Thajsku, 2012)

Přidal: Přemek |

Listopad 15, 2012

Franziska Dorauová. Feature o stárnoucí a nemocné evropské populaci. Zvuk Christian Gorz. Produkce Monika Kalcsics. Hudba Stefan Weber. Dramaturg Elizabeth Stratka. Režie Franziska Dorau.

Připravil Österreichischer Rundfunk – ORF, ZDF červen 2012. Premiéra 7. 7. 2012 (ÖF-Woche, 53 min.).

Pozn.: Česká verze dokumentu byla premiérována v červnu 2017.

Lit.: anonym: Soutěžní snímek: Život jsou prázdniny – jak pečuje Thajsko o evropské pacienty trpící demencí. In web ČRo Prix Bohemia Radio 2013, 31. 10. 2013 (anotace + synopse). – Cit.: Rozhlasový snímek Život jsou prázdniny – jak pečuje Thajsko o evropské pacienty trpící demencí (Life´s Holiday – über die Pflege europäische Demenzkranker in Thailand) je jedním z deseti nominovaných v kategorii Dokument v rámci festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2013. (…)

Vesnice Faham. Předměstí Chiang Mai stopadesátitisícového města na severu Thajska. Vzduch je chladivý, obloha světle modrá. V dálce lze spatřit hory Doi Pui a Doi Suthep.Tichá vydlážděná silnice a podél ní vyrovnané rodinné domky se střechou z červených tašek a železnou brankou. V pozadí se rozkládají bujné tropické zahrady, kde ve vánku cinkají barevné větrné zvonkohry. Přijela sem na prázdniny? Nebo je to její „konečná stanice“? Opravdu tu je už dva roky, jak tvrdí její pečovatelé? Nebo je tu teprve dva týdny, které v jejím vnímání uplynuly? Od té doby, co ji dcery přivezly ze Švýcarska do Chiang Mai, se Elizabethina mysl neustále vrací k těm samým otázkám. Elizabeth tráví konec života společně s dalšími pacienty z Německa a Švýcarska trpícími Alzheimerem nebo demencí v pečovatelském domě „Baan Kamlangchay“. Ačkoli jsou oslovováni „hosté“, jedná se spíše o „pacienty“. „Baan Kamlangchay“ znamená „dům povzbuzení“.
Pečovatelský dům Baan Kamlangchay se skládá ze šesti rezidenčních budov roztroušených po předměstí a ze „seniorského centra“ s bazénem. Švýcar Martin Woodtli nás provází komplexem, který před sedmi lety založil. Většina pacientů s demencí je v pokročilém, „neverbálním“ stádiu duševního úpadku.Pečovatelé pracují na směny, čímž se jim daří zajišťovat individuální péči 24 hodin denně. Thajská sestřička Umphon se zmiňuje o své téměř stoleté babičce, která žije v horách. Zde o ni střídavě pečují Umphonini rodiče, strýcové a tety. Umí si její rodiče představit, že by babičku poslali do Evropy, aby tam o ni bylo postaráno? „Ne,“ směje se Umphon, „máte jen jednu matku“. Rakousko má v současné době 100 000 pacientů s demencí. Stejně tak Švýcarsko. V Německu jich je 1,4 milionu. Dohromady by tito pacienti trpící demencí zalidnili Vídeň. V polovině 21. století se jejich počet ztrojnásobí. Je tedy zajišťování „subdodávek“ péče pro naše stárnoucí občany v zemích s nízkou mzdou inspirativní myšlenka, nebo dokonce nevyhnutelná budoucnost?

Lit.: Hanáčková, Andrea: Z Rakouska do Thajska (a všelijak jinudy) ve světovém featuru. In Týdeník Rozhlas 47/2012 (recenze). – Cit.: Každoroční Prix Europa v Berlíně je setkání, přehlídka a soutěž rozhlasových a televizních tvůrců v oblasti „fiction and documentary“, tedy hraných televizních a rozhlasových her a dokumentů. Během pěti dnů tam uslyšíte a uvidíte to nejlepší, co evropské stanice nabídly svým divákům a posluchačům. Z velmi širokého rozptylu témat rozhlasové sekce vybírám pro dnešek dva pořady – jeden vítězný a jeden spíše diskutabilní, ale velmi statečně natočený dokument.

Zdálo by se, že není úplně fér, když vedle dokumentů malých nezávislých produkcí posloucháme rakouský feature, na jehož tvorbu měla autorka tři měsíce času, z toho týden strávila v Thajsku, vycestovala dvakrát do Švýcarska a tři týdny ho stříhala a zvukově ladila. Ale tak už to je, lamentovat nad tím nemá smysl. Mladá, pohledná, empatická Franziska Dorau se v pořadu Life‘s Holiday – über die Pflege europäischer Demenzkranker in Thailand (z produkce rakouské ORF) zaměřila na stále aktuálnější téma stárnoucí a nemocné evropské populace. Vypráví několik příběhů lidí, kteří své příbuzné, jež onemocněli Alzheimerem nebo demencí, odvezli do Thajska a ponechali je tam v péči místního penzionu. Na první pohled divné, neetické, nemorální, nepředstavitelné. Nejprve je tedy nutné vyslechnout nejbližší příbuzné těchto pacientů, abyste přistoupili na myšlenku, že je často opravdu nad lidské síly jedince postarat se o pacienta, který vás nepoznává, poškozuje sebe, věci i lidi kolem sebe, ztrácí se na celé dny a je zcela nevyzpytatelný. Pak musíte přijmout sdělení, že většina – v tomto případě švýcarských penzionů řeší situaci nemocných tak, že je zamkne na pokoji a nechá je tam dlouhé hodiny bez kontaktu a bez pomoci. A nakonec, pokud si stále nejste jisti, vás uzemní příběh zakladatele thajského domu pro staré nemocné lidi, Švýcara Martina, jehož maminka onemocněla velmi náhle, tatínek se kvůli její nemoci oběsil a jí se jeho smrt v nejmenším nedotkla, neboť svého mrtvého chotě nepoznala. Martin převzal odpovědnost a přestěhoval se s rodinou a matkou do Thajska. Řekl jí, že jedou na prázdniny. Daleko od domova, k němuž ji nepoutalo už vůbec nic. Do místa, o němž věděl, že tam najde lidi, které může zaplatit, kteří mají čas a trpělivost se o nemocnou starat. Když matka zemřela, nabídl stejnou pomoc svým evropským krajanům, kteří své nemocné nyní svěřují do péče laskavých thajských pečovatelek v domácky vedeném penzionu.
Reportážní záběry nabízí obraz jemnosti a klidu, jsou křehké, přesto přesvědčivé. Silné emotivní výpovědi vyvažuje autorka přesnými fakty, nevyhýbá se ani údajům o platech thajských pečovatelek, alarmující jsou statistické údaje – když se spojí aktuální počty nemocných Alzheimerem a demencí z Německa, Rakouska a Švýcarska, je jich v současné době stejný počet, jako obyvatel Vídně. O vítězství tohoto dokumentu v silné mezinárodní konkurenci však rozhodly především rozhlasové kvality.
Jiná Rakušanka Helene Fuchs natočila naopak zcela puristicky čistou, zvukově minimalistickou výpověď kurdské ženy a uvedla ji pod názvem Ein Platz in der Welt. Bez otázek, bez zvuků, bez ruchů, bez hudby, bez jiných respondentů, bez situací, bez atmosféry, jen monologickou výpovědí zachycuje Nuran Beriwan události ode dne, kdy byla začátkem devadesátých let jako mladičká studentka zatčena za účast na protitureckých demonstracích. Krutě mučena, deset let vězněna, půl roku léčena, pak na útěku. Až na několikátý pokus a po mnohých urgencích v Rakousku a ve Švédsku získala Nuran nakonec politický azyl – a to je finální okamžik celého pořadu, neuvěřitelně silná emoce ve sdělení něčeho, co my, Evropanky, považujeme za elementární lidské právo – že jsme si jako lidské bytosti rovny s muži a že jsou dodržována základní lidská práva.
Bylo velmi zajímavé sledovat diskusi o tomto pořadu, to, jak se mnozí kolegové obrnili vůči emocím. Jak nás vlastně deptalo, že jsme byli ponecháni sami jen s hlasem týrané ženy. Chápala jsem tuto zpověď jako zprávu o osudu ženy žijící nedaleko od nás. Zprávu o nedávných poměrech v zemi, která je také členkou Evropské unie. Pro mě nejsilnější dokument letošní Prix Europe, paradoxně rozhlasově nejjednodušší, jak jen možno.