Osudy – František Fröhlich 1/7 (2012)

Přidal: Přemek |

Listopad 15, 2012

František Fröhlich odmala hledal dobrodružství na stránkách tlustých románů… Rozhlasové vzpomínky českého překladatele a skandinavisty. Připravila Renata Venclová. Technická spolupráce Miloš Kot.

Natočeno 2012. Premiéra 19. – 23. a 26. – 27. 11. 2012 (7 x 30 min). Repríza 1. a 2. dílu 27. 7. 2014 (ČRo 3 Vltava, 9:03 – 10:02 h.) v cyklu Ad libitum u příležitosti překladatelova úmrtí. Repríza 29. 6. – 7. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).

Lit.: Venclová, Renata: Když vzpomíná překladatel. In Týdeník Rozhlas 47/2012 (článek). – Cit.: Do natáčení rozhlasových vzpomínek, které v cyklu Osudy od pondělí 19. listopadu vysílá stanice Vltava, se František Fröhlich pouštěl s jistou obezřetností a na začátku trochu pochyboval, jestli má v podobném pořadu vůbec co dělat. Není snad posláním překladatele stát skromně ve službách autorů a věrně tlumočit smysl jejich knih, aniž by na sebe strhával nemístnou pozornost? Koho budou zajímat vzpomínky člověka, který odmala hledal dobrodružství především na stránkách tlustých románů, aby později, už jako dospělý překladatel, žil jejich jazykovými problémy? Nakonec však František Fröhlich připustil, že jeho cesta k vysněnému překládání měla mnoho zajímavých odboček, ve kterých se odrazily významné události válečné i poválečné české historie.

Narodil se 13. května v roce 1934 v Praze do harmonické, poměrně dobře zajištěné měšťanské rodiny. Idylické rané dětství brzy ukončila druhá světová válka. Jako židovské dítě putoval v sedmi letech s matkou do Terezína, odkud se oba vrátili po třech letech; otec a většina rozvětveného příbuzenstva podobné štěstí neměli. Po návratu z Terezína nastoupil do školy, kde musel dohánět roky zameškané v koncentračním táboře. Svůj handicap brzy vyrovnal do té míry, že mohl z měšťanky přestoupit na gymnázium. Odmaturoval v roce 1952 a byl přijat na filozofickou fakultu v Praze na obor angličtina-čeština, po roce studia vyměnil češtinu za dánštinu. Přestože celková atmosféra první poloviny padesátých let samozřejmě pronikala i do ovzduší pražské filozofické fakulty – tehdy po sovětském vzoru přejmenované na fakultu filologickou –, zastihl František Fröhlich na škole ještě mnoho osobností české předválečné lingvistiky. O studijních pobytech v zahraničí si tehdejší posluchači mohli nechat jen zdát, i tak se však podle Františka Fröhlicha jazyky naučili velmi slušně.
On sám v prvních letech po absolutoriu uplatnil především angličtinu, v roce 1957 nastoupil do anglické sekce zahraničního vysílání Československého rozhlasu a pracoval tu až do roku 1969, kdy musel z politických důvodů odejít. Nakrátko pak našel azyl jako pedagog v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Praze, než, jak říká, ho dostihly kádrové materiály z rozhlasu a byl v roce 1972 propuštěn i odtud. Mezitím se však ještě stihl zapojit jako překladatel a lektor-dramaturg do života pražského Činoherního klubu a zúčastnit se tak konce „zlatých šedesátých“ let v českém divadle.
Skutečnost, že se v roce 1972 ocitl bez vyhlídky na stálé zaměstnání, paradoxně vyřešila jeho dlouholeté předchozí dilema. Už od dob studií chtěl překládat – nejprve publikoval na stránkách nově založené Světové literatury, několik překladů mu však do roku 1972 vyšlo i knižně, kupříkladu Vyhaslý případ Grahama Greena, Dva světy Jense Petera Jacobsena nebo První ráno Hanse Christiana Brannera. Při zaměstnání měl ovšem na překládání jen málo času. Teď tedy mohl okusit, jak chutná život překladatele ve svobodném povolání v režimu, který systematicky potlačoval svobodu slova a velmi podezíravě se díval na neorganizované intelektuály, zvláště když ke své práci využívali kontakty s kapitalistickou cizinou.
Na pozadí uvedených obtíží ještě lépe vyvstane význam překladatelského díla Františka Fröhlicha: českým čtenářům zprostředkovával knihy tak netendenčních autorů, jako byli kupříkladu Karen Blixenová, Henrik Pontoppidan, Hans Christian Andersen, William Heinesen, Saul Bellow nebo básník Benny Andersen. Četné a opakovaně uváděné jsou jeho překlady divadelních her Henrika Ibsena, Augusta Strindberga, Harolda Pintera, ze slavných i méně známých alžbětinců přeložil hry Williama Shakespeara, Johna Webstera, Thomase Dekkera, ze současných severských autorů objevil například Astrid Saalbachovou, Nikoline Werdelinovou nebo Line Knutzonovou.

Radiodokument