Čajovna – Zdeněk Troška (2013)

Přidal: Přemek |

Únor 20, 2013

Připravil Petr Sladký. Hovoří kritik Kamil Fila, vedoucí fanklubu Zdeňka Trošky Michael Koszorú a prchající Zdeněk Troška.

Natočeno 2013. Premiéra 21. 2. 2013 (ČRo 3 Vltava, 19:00 – 20:00 h.).

Lit.: Sladký, Petr: Zdeněk Troška kontra Čajovna. In web ČRo 3 Vltava, únor 2013 (článek). – Cit.: Babovřesky vládnou návštěvnosti českých kin. Rozhovor pro Čajovnu ale Zdeněk Troška předčasně ukončil, protože nechtěl odpovídat na „šťouravé“ otázky.

Když Zdeněk Troška natočil Kameňák, říkal si jakýkoli soudnější český divák, že už nemůže být hůř. Ale Troška poté natočil další dva díly filmu a ukázal, že to jde. A teď přichází s „letní komedií“ Babovřesky.

Smysl pro lidový humor a jeho příp. hranice s nechutností, návštěvnost Troškových filmů, výhrady vůči americkým žánrovým filmům se zbraněmi, vulgárnost, stereotypy a další věci byly tématem (předtočeného) rozhovoru se samotným Zdeňkem Troškou, který ovšem režisér po cca 10 minutách ukončil naštvaným předčasným odchodem. Čajovnu tedy (neplánovaně rovným dílem) tvoří také rozhovor s filmovým kritikem Kamilem Filou a Michalem Koszorú, vedoucím fanklubu Zdeňka Trošky.

Zdeněk Troška (nar. 1953) , absolvent FAMU a Lycée Carnot v Dijonu v 80. letech (v dobrém) zaujal filmy Bota jménem Melichar o dětském prožívání školy a raných lásek a lidovou jihočeskou komedií Slunce, seno, jahody, ale také kostýmním atmosférickým snímkem Poklad hraběte Chamaré a Zkouškové období, filmem ze současnosti s důležitým queer motivem. Nejdůležitější linií jeho tvorby jsou dodnes populární komedie a pohádky (např. O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí ad.). V obou liniích jeho tvorby se v posledních dekádách silně prosazuje pitvořivý herecký projev, např. ve filmu Babovřesky doprovozený také tzv. mickeymousingem a zrychlenými záběry pohybu vesnických drben, vlastně titulních postav filmu.

Martin C. Putna v akademické studii Od Kršky do Trošky: Homosexualita a český film (v knize Homosexualita v dějinách české kultury) nabídl k pitvoření toto vysvětlení související se svým oborem GLBT/gender studies: „Ono vykreslování groteskních karikatur z lidového prostředí, jímž se vyznačují Troškovy komedie, i ono typické pitvoření, šklebení a vydávání bizarních zvuků, jimiž komunikují postavy Troškových pohádek – to není pouze snaha zalíbit se nejmasovějšímu divákovi. Je to rovněž transformace oné druhé „druhé stránky“ české homoerotické poetiky – oné „lidové“, fascinovaně zobrazující ubohost, trapnost a nechtěnou komičnost lidského chování a jednání. (…) V tomto smyslu patří Zdeněk Troška do dějin české homosexuální kultury více, než by se z témat jeho filmů na první pohled zdálo.“

Novinka Babovřesky silně marketingově navazuje na (pro leckoho legendární) sérii Slunce, seno… a vznikly podle námětu slovenského fanouška těchto komedií Ĺuboše Draganovského. Ve skutečnosti se obrazově i scenáristicky více podobají trilogii Kameňák, poskládané ze vtipů (statisticky nejčastěji na sexuální a partnerská témata). Také zde jsou postavy jsou definované jako slepenec gagů, které má jeden herec předepsané scénářem, a proto nejsme schopni vnímat nějakou soudržnost. Troškovy komedie se setrvale snaží o zábavu na základě stvrzování stereotypů – ať už o Romech, jeptiškách, šlechticích, vesnických babkách, vojácích, doktorech a sestřičkách nebo jiných postavách, které se v Troškových filmech objevují v nadměrném množství.

Výrazné divácké úspěchy svých filmů přičítá Troška upřímné snaze „pobavit a pohladit“ nenáročného diváka, který se nechce zaobírat „náročnými psychodramaty“ a tomu, že mile ironizuje „přežívající typické čecháčkovské způsoby života a mezilidské vztahy“. Nemalý podíl na úspěchu jeho filmu Babovřesky má jistě nostalgie – jak po zlidovělé trilogii Slunce seno…, tak v námětu samotném. Jak nostalgii po (v oné podobě nikdy neexistující) vesnické idyle, tak ve vztahu k různým technologickým novinkám. Starosta (Pavel Kikinčuk), lehce přitroublý muž v produktivním věku, mj. říká svým dcerám „ten váš internet, to jsou samý kecy“, distancuje se od něj, ačkoliv s ním denně pracuje.

Důležitým prvkem diváckého úspěchu filmu Babovřesek je také masivní kampaň a kvalitní sponzorské financování filmu, spojené mj. z ostentativním product placementem. V Babovřeskách je obzvlášť nepřehlédnutelný dort medovník, který se v rodině starosty jí v každou denní dobu a ještě ho lze dát jako překvapení při příležitosti typu narozeniny, a nepřeslechnutelné Rádio Impuls. Opakování jeho sloganové prezentace (jde vlastně o marketing v marketingu) je silně za hranicí nechtěné parodie.

Lit.: Tesař, Milan: Je třeba zabít Trošku. In web Reflex, 11. 3. 2013 (reakce). – Cit.: Má soukromá teorie říká, že Troška je na tapetě, protože všichni vědí, že má evidentně na víc, než předvádí. Konečně dokázal to prvotinou Bota jménem Melichar a historickým Pokladem hraběte Chamaré. Tomáš Baldýnský do RX kdysi napsal: „Určitě nebudu originální a Zdeněk Troška si jistě bude myslet, že to je jen můj další projev nenávisti k jeho osobě, ale nemohu si pomoci. Andělská tvář, Andělská tvář a do třetice Andělská tvář. Pořád ještě doufám, že Zdeněk Troška natočí zas tak dobrý film jako O princezně Jasněnce a létajícím ševci, nebo alespoň tak zábavný film, jako bylo Slunce, seno, jahody. Ale ta naděje už je opravdu maličká …“ (….) Možná proto jsme na Trošku přísnější: nejede naplno a ty lidi mu to stejně žerou. To volá po potrestání. Hůl vzal do ruky redaktor z kritického magazínu stanice Vltava – pozval si Trošku a chtěl, aby v jeho posledním filmu společně počítali kopání do zadku a vulgarity. Troška nesouhlasil, odešel. Jak by řekl Vlasta Redl – ti lidé byli z jiných planet. Rozhlasák chtěl co nejpřesněji, až matematicky, ale hlavně důrazně zničit film a v rámci objektivity potřeboval, aby Troška spolupracoval. Troška odešel. Nahradil jej kritik Fila, který se pohoršil nad narušenými mezilidskými vztahy v jeho filmech, nad jejich potlačovanou homosexualitou a nad tím, že se farář jmenuje Šoustal. (…)

Baldýnský měl pravdu. Troška se vykašlal na umění a pragmaticky hledá diváky. Proto si vystačí s obranou: „Je to volovina pro zasmání, tak proč šťouráte?“ Jenže to dráždí, my chceme intelektuální debatu. Ale proč o Troškovi? Ten člověk si nezaslouží, aby trpěl za frustraci lidí, kteří by chtěli vidět českou kinematografii výš, než na co reálně momentálně má. (…)
Lit.: Kamberský, Jakub: Troška zábavy v Čajovně. In Týdeník Rozhlas 12/2013 (recenze). – Cit.: Původně jsem se chtěl na tomto místě zabývat archivními pořady redaktora Tomáše Černého věnovanými pětasedmdesátinám filmového a divadelního režiséra Jiřího Menzela a nedožitým devadesátým narozeninám dalšího významného filmaře Zdeňka Podskalského. Tomáš Černý
jistě promine, ale po takřka neuvěřitelném zážitku z vltavské Čajovny musím svou pozornost věnovat jinému Zdeňkovi, a sice Troškovi.
Pořad Čajovna, vysílaný každý večer na Vltavě, mnohým posluchačům netřeba jistě představovat. Reflektuje novinky ze světa hudby, divadla, literatury, výtvarného umění, životního stylu, ale zhruba půl roku čtvrtek co čtvrtek i ze světa filmu. Filmový publicista Pavel Sladký se nevěnuje pouze novinkám, ale snaží se posluchačům přinášet hlubší, analytické náhledy na určité fenomény, ať už si o nich může náročnější posluchač, jímž nepochybně posluchač Vltavy je, myslet cokoli.
Ve čtvrtek 21. února došlo tak na těžko pochopitelnou rekordní návštěvnost nového filmu Zdeňka Trošky Babovřesky. Pořad měl být koncipován tak, že hlavní prostor dostane režisér, jehož výpověď pak „vyváženě“ doplní bezvýhradný obdivovatel a zakladatel Trošková fanouškovského webu Michal Koszorú a filmový kritik Kamil Fila, který se snaží popkulturní jevy posuzovat bez přezíravosti, jak ostatně v pořadu zaznělo.

Vše ale bylo tak trochu jinak. Režisér Troška rozhovor ukončil zhruba po deseti minutách způsobem, který bychom od zralého člověka asi nečekali. Co jsme se vlastně dozvěděli: Zakladatel Trošková fanwebu posluchačům sdělil, že Zdeněk (familiárnostem se u českého človíčka meze nekladou) „točí české filmy pro českého diváka, takže se v nich vidí opravdu každý“, že jsou to filmy „lidové a naše“. V tomto skoro až bezelstném duchu se odvíjely všechny odpovědi Trošková obdivovatele. U běžného, nenáročného diváka se snad nelze divit neschopnosti argumentovat a jistě lze čekat přízemní názory typu „dal bych kritikům do ruky kameru, at sami něco natočí“.
Je však alarmující, když obdobně argumentuje sám režisér, který se navíc po deseti minutách „odkope“ tvrzením, že kdyby věděl, jaké šťouravé otázky mu bude redaktor pokládat, tak určitě na rozhovor nepřijde. Tímto Troška i jeho nekritičtí obdivovatelé dokazují, že nejsou schopni a hlavně ochotni vést konstruktivní dialog, což není nijak objevné zjištění, leč je určitě důležité si tyto skutečnosti uvědomovat. Moderátor kladl věcné, místy třeba kritické otázky, ale rozhodně ne šťouravé. Debakl naštěstí vedle něj zachránil připravený kritik Kamil Fila, který provedl zasvěcený rozbor fenoménu Troška bez jakýchkoliv invektiv či urážek. Ukázal tak, zeje na rozdíl od ostatních zpovídaných zcela nad věcí.
Kvituji odhodlání Pavla Sladkého pustit se do kontroverzního pořadu, nedbat výhružně laděných apelů režiséra Trošky na neodvysílání natočeného materiálu, hlavně ale děkuji týmu Čajovny, že se po nedávné kauze s komentářem Adama Drdy nebál odvysílat pořad, na nějž by mohla od Troškových fanoušků přijít řada stížností ke všem vysílacím radám.
Tedy – za předpokladu, že by si kdy vůbec Vltavu naladili.

Radiodokument